Na starém městském hřbitově vládl klid. Vítr si pohrával se stužkami na věncích, slunce se pomalu schovávalo za obzor. A pak ten klid náhle přerušil křik.

Malý chlapec, sotva desetiletý, klečel u čerstvého hrobu. Jeho hlas se nesl mezi náhrobky jako ozvěna zoufalství.

— Moje maminka žije! Slyšíte mě?! Není mrtvá! Zavřeli jste ji zaživa!

Lidé, kteří šli kolem, se zastavili. Někteří se jen smutně podívali a šli dál, jiní se pokusili chlapce uklidnit. Mysleli si, že je v šoku. Vždyť jen před dvěma dny byla pohřbená.

— Mluvil jsem s ní ve snu! Říkala, že ji neslyší nikdo, že dýchá, ale nemůže křičet!

Starší žena si přiložila ruku k ústům. Muž v obleku zavolal na hřbitovní správu. Ale většina jen nevěřícně kroutila hlavou. Dítě přece nechápe, co je smrt…

Až když dorazila policejní hlídka, změnil se tón celého odpoledne. Policisté chlapce vyslechli, a i když to znělo nepravděpodobně, jeden z nich trval na tom, že musí jednat — pro klid duše.

Když otevřeli hrob a rakev, to, co našli uvnitř, změnilo vše.