Odešel tiše. Žádné hádky, žádné vysvětlování. Jednoho dne si zabalil kufr a odjel. K ní. Byla mladá, ambiciózní a ochotná ho obdivovat tak, jak já už dávno ne. A naše děti? Doufala jsem, že mě podpoří. Že pochopí, kdo tu zůstal, kdo je vychoval, kdo jim stál po boku v těžkých chvílích.

Mýlila jsem se.

Postavily se na jeho stranu. Otec byl přece vážený muž, úspěšný, sebevědomý. Já? Jen žena, kterou opustil. Roky plynuly. Žádné dopisy, žádné návštěvy. Jen ticho. A já jsem si na něj pomalu zvykla.

A pak přišla ta zpráva — zemřel. Bez rozloučení. Bez lítosti.

Děti se okamžitě sešly u notáře. Byly přesvědčené, že majetek přejde na ně. Vila, chata u jezera, sbírka obrazů, konta v zahraničí. Vždyť přece byly jeho krev, jeho pokračování…

Ale když notář otevřel obálku a začal číst poslední vůli, ztuhly. Všechno. Každý jediný majetek odkázal své mladé ženě. Jejich nevlastní „maceše“, kterou sotva znaly.

Až tehdy si na mě vzpomněly.

Začaly mě navštěvovat. Volaly. Nosily květiny. Usmívaly se. Ale já vím, že to není láska. Je to zájem. Opět se ptají, co vlastním. Narážejí na budoucnost. Na závěť.

Jenže nikdo z nich netuší, co jsem si pro ně připravila.

Dozvědí se to… až po mé smrti.