Bylo chladné zimní odpoledne. Sníh tiše padal na střechy starých domů, ulice byly prázdné a šedé. V malém samoobslužném obchodě na okraji města seděl pan Karel, prodavač, který zde pracoval už přes patnáct let. Byl to klidný den, zákazníků bylo málo, a většina lidí spěchala domů před nadcházejícím mrazem.

Kolem třetí hodiny odpoledne vešla do obchodu dívka. Mohlo jí být asi osm nebo devět let. Měla na sobě příliš tenkou bundu, o dvě čísla větší, a roztrhané boty. Vlasy měla spletené do copu, tváře červené od zimy. Chvíli se procházela mezi regály, v ruce držela prázdný látkový sáček. Karel si jí všiml – nebyla to stálá zákaznice a působila nesměle.

Pak se stalo něco, co upoutalo jeho pozornost.

Dívka se rozhlédla, ujistila se, že se nikdo nedívá, a rychle zasunula pod bundu balíček toastového chleba a malou konzervu. Karel to viděl přes zrcadlo umístěné u stropu. Pomalu vstal od pokladny. Chtěl jít za ní, ale něco ho zadrželo – výraz v jejích očích. Nebyl drzý, ani zběsilý. Byl zoufalý.

Když dívka vyšla ven, Karel si rychle oblékl kabát a vydal se za ní. Nechtěl volat policii, nechtěl ji vystrašit. Chtěl jen pochopit, co se děje.

Sledoval ji z dálky, přes ulice, kolem autobusové zastávky, až k opuštěné továrně na kraji města. Dívka vešla bočním vchodem. Karel chvíli váhal, pak vešel za ní.

To, co uvnitř spatřil, mu vyrazilo dech.

V jedné z bývalých kanceláří, bez topení, bez světla, na zemi rozprostřená stará deka a několik igelitových tašek. V rohu ležela žena – zřejmě matka – bledá, slabá, zakrytá tenkou přikrývkou. Vedle ní spal malý chlapec, možná čtyřletý. Dívka mezitím vytáhla jídlo ze skrýše pod bundou, sedla si k matce a začala pomalu otevírat konzervu.

— Máme chleba, mami. Nebudeš dnes hladovět.

Karel stál ve dveřích a nedokázal promluvit. V tu chvíli pochopil, že to nebyla krádež. Byl to čin přežití. Byla to snaha dítěte zachránit svou rodinu v beznadějné situaci.

Poté, co se vzpamatoval, tiše řekl:

— Neboj se. Já vám pomůžu.

A opravdu to udělal.

Zavolal sociální pracovníky, přivedl jim teplé jídlo, deky, a na vlastní náklady jim zaplatil první měsíc v azylovém domě. Pomohl matce se dostat k lékaři a dětem zařídil školu. Nehledal vděčnost. Jednoduše cítil, že takhle to má být.

Od té chvíle už dívka nemusela krást.

A Karel, obyčejný prodavač z malého obchodu, si navždy uchoval v srdci vzpomínku na holčičku, která ho naučila, že za každým tichým zoufalstvím se může skrývat příběh, který stojí za to slyšet — a život, který stojí za to zachránit.