Bylo sobotní dopoledne, klidné a trochu pochmurné. Ulice malého městečka na Vysočině byly téměř prázdné, jen pár starších lidí postávalo u pekařství a matky tlačily kočárky po chodnících. V malém samoobslužném obchodě „U Hany“ seděl za pokladnou mladý prodavač jménem Michal. Pracoval tam teprve třetí měsíc, ale už znal většinu zákazníků jménem.

V deset hodin dopoledne se ozvalo cinknutí dveří.

Michal vzhlédl… a ztuhl.

Do obchodu právě vešel starý muž, možná osmdesátiletý, bosý, v rozepnuté košili a… s plenkou pro dospělé místo kalhot. Na hlavě měl zmuchlaný klobouk a jeho oči byly skelné, jako by nevnímal, kde se nachází. Všichni v obchodě ztichli. Jedna žena okamžitě odvedla své dítě pryč. Jiný muž si prohlížel starce s odporem.

Michal se ale nezasmál. Něco uvnitř něj se sevřelo.

Stařec se pomalu procházel mezi regály, ale nic si nevzal. Dlaní přejížděl po konzervách a krabicích s těstovinami, jako by si na něco vzpomínal. Pak, stejně tiše jako přišel, se otočil a zamířil zpět ke dveřím.

Michal beze slova opustil pokladnu, poprosil kolegyni, aby ho na chvíli zastoupila, a vydal se za ním.

Šel několik metrů za starcem, který pomalu klopýtal mezi domy. Nešel po chodníku, ale spíš podle instinktu, jako pes, který hledá cestu domů. Po asi deseti minutách zabočil na zarostlou stezku za starým kulturním domem. Michal váhal, ale pokračoval.

Nakonec se ocitli před opuštěným domem. Dveře byly pootevřené, okna rozbitá, omítka opadávala. Stařec se bez váhání vklouzl dovnitř.

Michal chvíli stál, pak tiše vstoupil za ním.

Uvnitř byl chlad, ticho a zápach zatuchliny. V rohu místnosti ležel matrac, na němž spal pes – vyhublý, ale klidný. U zdi stál improvizovaný stůl z prkna položeného na dvou starých bednách. Na něm fotografie – černobílá svatební, pár obrázků dětí, jedna stará pohlednice z roku 1964.

Stařec si sedl na matrac a začal hladit psa.

Michal se přiblížil.

— Dobrý den, pane… Potřebujete pomoc? Jmenuju se Michal. Jsem z obchodu.

Stařec se na něj podíval. Chvíli mlčel. Pak tiše řekl:

— Nechci obtěžovat. Jen jsem chtěl vidět náš starý dům naposledy. Moje žena… umřela tu. Děti už tu nejsou. A já… jsem zůstal. Ale dnes ráno jsem zapomněl, kde jsem. Až obchod mi to připomněl.

Michal cítil, jak mu stoupá horkost do tváří.

Ten člověk nebyl šílený. Byl jen ztracený. Zapomenutý.

Jeho domov, kdysi plný smíchu, se proměnil v trosky. A on stále žil mezi vzpomínkami, které pomalu bledly stejně jako fotografie na stole.

Michal ten den neodešel s prázdnou.

Zavolal sociální službu. Pomohl starci dostat se do zařízení, kde o něj bylo postaráno. Zařídil, aby pes byl přijat do útulku a následně adoptován. Ale hlavně – začal ho pravidelně navštěvovat.

A pokaždé, když se ho někdo zeptal, proč to udělal, říkal:

„Protože někdy stačí jen podívat se za hranici podivnosti… a najít člověka, který čeká, až si na něj někdo vzpomene.“