V malé horské vesnici na severu Čech, obklopené hlubokými lesy a čistým vzduchem, žil osamělý muž jménem Luboš. Býval dřevorubcem, ale po úrazu odešel do důchodu. Jeho dny se zpomalily – trávíval je opravováním chalupy, sekáním dřeva a dlouhými procházkami lesem, který miloval víc než cokoliv jiného.

Jednoho chladného dubnového rána se vydal po známé stezce směrem k potoku. Všude bylo ticho, jen zpěv ptáků rušil lesní klid. Když míjel malou mýtinu, uslyšel tiché, sotva slyšitelné zakňučení. Opatrně se přiblížil a mezi trávou uviděl ležet drobné, zraněné zvíře. Byl to koloušek – sotva pár dní starý – třásl se zimou a na zadní noze měl hlubokou ránu.

Luboš neváhal. Opatrně ho zabalil do své bundy a odnesl domů. Zpočátku si myslel, že se o něj postará jen na pár dní, než ho převezme záchranná stanice. Ale koloušek, kterého pojmenoval Jiskra, si ho okamžitě oblíbil. Přitulil se k němu, následoval ho po domě, a dokonce spal u jeho postele jako štěně.

Záchranná stanice byla přeplněná. A Luboš mezitím zjistil, že už si malého tvora zamiloval. Pečoval o něj, krmil ho mlékem z láhve, čistil ránu a mluvil s ním tiše, jako s dítětem. Mezi člověkem a zvířetem vzniklo tiché, hluboké pouto.

Jiskra rostl. Z malého kolouška se stal silný mladý jelen. Ale něco zůstalo stejné – jeho oddanost Lubošovi. Ať šel kamkoliv, jelen ho následoval. Když Luboš sekal dřevo, Jiskra stál opodál a pozoroval. Když seděl na lavičce s knihou, jelen ležel vedle něj, hlavu položenou na trávě.

Sousedé to považovali za zázrak. „To není normální jelen,“ říkali. „To je duše člověka ve zvířecím těle.“

Luboš ale věděl, že jednou přijde chvíle, kdy bude muset Jiskru pustit zpět do volné přírody. Bylo to správné. Až příliš často myslel na to, jak by jelen dopadl, kdyby se potuloval blízko vesnice, kde by ho mohl někdo považovat za hrozbu.

Na jaře, po dvou letech společného života, otevřel vrata zahrady dokořán a zavedl Jiskru hluboko do lesa. Tam se s ním rozloučil, pohladil ho po krku a zašeptal:
— Běž. Teď jsi svobodný.

Jiskra odešel. Pomalu, klidně. A Luboš zůstal sám. Dny ubíhaly, ale on nezapomněl. Každé ráno chodil ke stejné mýtině, kde se před lety poprvé setkali. Jen tak, v tichu, s nadějí.

A jednoho podzimního rána, když slunce vycházelo nad horami, ho uviděl. Jiskra stál na kraji lesa, hrdý a silný, s parožím lesknoucím se v ranním světle. Nepřiblížil se, jen stál. Dlouze se na Luboše díval. Pak jemně kývl hlavou – gesto, které vypovídalo o všem.

Byl volný. Ale nikdy nezapomněl.

A Luboš, s očima zalitýma slzami, pochopil, že pravé přátelství nezná hranice. Ani mezi člověkem a divokým zvířetem.