To ráno jsem potřeboval ticho. Úplné, hluboké. Chtěl jsem se na chvíli ztratit. Odpojit se od světa. Utekl jsem z města, z bytu, z hluku — a vydal se do lesa. Bez cíle, bez mapy. Jen tak jít. Nasávat vlhký vzduch mezi stromy a nechat myšlenky zmizet v šumu listí.

Les byl tichý. Ticho tak skutečné, že ho člověk slyší. Každý krok křupal v jehličí. Ptáci zpívali vzdáleně, skoro neochotně. Šel jsem pomalu, pozoroval světlo pronikající mezi větvemi, a poprvé po dlouhé době jsem necítil tlak.

A pak jsem ho uviděl.

Strom. Obyčejný? Na první pohled ano. Nepříliš vysoký, nijak výrazný. Ale něco mě na něm zastavilo. Neviditelné napětí ve vzduchu. Něco jako… přítomnost. Stál tam, jakoby věčně. Nepohnutý, a přece nabitý zvláštní energií. Měl jsem pocit, že se na mě dívá.

Nevěděl jsem proč, ale vytáhl jsem mobil a chtěl si ten obraz zachytit. Jeho siluetu, jak se ztrácí v mlze. Kompozice byla dokonalá. Zvedl jsem telefon, zaostřil — a v ten okamžik se to stalo.

Přes objektiv se něco pohnulo.

Drobný pohyb. Skoro neviditelný. Myslel jsem, že je to jen vítr. Ale vítr to nebyl. Strom se nehýbal. Listy se netřásly. Jen… v záběru byla maličká postava.

Nejdřív jsem si myslel, že je to dítě. Možná zbloudilé. Ale tvář nešla rozeznat. Jen obrys. Stálo to vedle stromu, jako by z něj vystoupilo. Původně jsem chtěl zakřičet, oslovit to. Ale nevydal jsem ani hlásku. Tělo mi ztuhlo, dech se zastavil.

Byla to postava z mlhy. Průsvitná. Téměř neskutečná. Ale oči — nebo to, co připomínalo oči — mě pozorovaly. A v tom pohledu bylo něco, co nedokážu popsat. Smutek. Prosba. Vědění.

Zvedlo to ruku. Pomalu. A ukázalo směrem do lesa. Měl jsem jít? Nevěděl jsem. Udělal jsem krok vpřed — a v tu chvíli to zmizelo. Doslova. Záběr byl prázdný. Strom stál tiše jako předtím. Žádná postava. Žádná mlha.

Zůstal jsem stát jako přimrazený. Srdce mi bušilo. Pokusil jsem se znovu podívat na fotku. Ale ta… neexistovala. V galerii nic nebylo. Ani stopa.

Šel jsem domů jinou cestou, rychleji, tiše. Od té doby jsem se na to místo nevrátil. Ale nikdy jsem nezapomněl. Vím, co jsem viděl.

A možná, jen možná… to bylo něco, co člověk nevidí očima, ale duší.

Něco, co čeká jen na ty, kteří se skutečně zastaví.

V tichu.