Bylo parné srpnové odpoledne. Na první pohled úplně obyčejný den v tichém koutě Šumavy. Všude kolem voněl les, cvrčci zpívali a větve se líně pohupovaly ve větru. Manželé Ivana a Daniel Novotní vyrazili na víkendový výlet – podle něj „začít znovu“, podle ní „další pokus něco zachraňovat“. V poslední době totiž mezi nimi panovalo napětí, jaké se už nedalo přehlížet.

Dojeli na opuštěné místo u staré lesní cesty, kde Daniel jako dítě trávil prázdniny. Říkal, že tu člověk zapomene na svět. Ale Ivana si všimla něčeho zvláštního v jeho chování – neklidu, podivného ticha.

Po obědě se pohádali. Prudce. Jako tolikrát předtím. Ale tentokrát Daniel náhle vstal, šel k autu, vytáhl lano a řekl:

„Chceš, abych tě konečně slyšel? Tak zkus chvíli mlčet.“

Dřív než stačila cokoli říct, přivázal ji ke starému dubu kousek od cesty. Myslela si, že žertuje. Ale jeho výraz byl chladný. Nasedl do auta a odjel.

Zůstala tam sama. Uprostřed lesa. Přivázaná. Dech se jí zrychlil. Nejprve byla v šoku, pak přišel strach. Volala. Nikdo ji neslyšel. Slunce se začalo sklánět.

A pak… se stalo něco, co změnilo vše.

Z houští se ozval zvuk. Ne hlas. Ne kroky. Ale něco mezi šepotem a větrem. Ivana ztuhla. Ze stínu se vynočila postava – malá dívka v šatech, bosá, bledá jako měsíční světlo. Dívala se přímo na Ivanu.

„Nejsi první,“ řekla tiše dívka. „Ten strom zná bolest.“

Ivana, neschopná mluvit, jen hleděla. Dívka přešla k ní a jemně se dotkla lana. V tu chvíli se uzel sám povolil. Ivana byla volná. Ale dívka byla pryč. Zmizela jako pára nad hrncem.

Utíkala. Dýchala, jako by poprvé v životě opravdu žila. Doma vše nahlásila. Policie Daniela nenašla. Auto bylo opuštěné, klíčky v zapalování, ale po něm ani stopa.

Pár měsíců nato se k tomu místu vydali filmaři natáčet dokument o šumavských legendách. A při střihu si jeden z kameramanů všiml postavy na okraji záběru. Malá dívka v šatech, jak mizí mezi stromy. Když to ukázali Ivaně, zbledla.

„To byla ona,“ zašeptala. „Ta, co mě zachránila.“

O Danielovi od té doby nikdo neslyšel. A ten dub, ke kterému byl uvázán hněv a bolest, dnes stojí dál – ale každý, kdo k němu přijde, říká, že slyší šepot. A občas… dětský smích.

Někdy totiž les potrestá toho, kdo ublíží — a ochrání toho, kdo si to nezaslouží.