Nikdo by neměl pohřbívat vlastní dítě. Je to bolest, která roztrhne duši na kusy, kterou žádný čas ani slova nedokážou utišit. Pro Tomáše Krále, obyčejného muže z malé moravské vesnice, se svět zhroutil v jediném okamžiku – v momentě, kdy jeho osmiletá dcera Anička tragicky zemřela při nešťastném pádu ze stromu za domem.

Byla veselá, zvídavá, plná života. Její smích naplňoval dům. A pak… ticho. Prázdnota.

Tomáš odmítal přijmout, že je opravdu pryč. Dny plynuly v mlze, v nekonečném opakování otázky „Proč?“ Nespal. Nejedl. Jen seděl v její pokoji a hladil její oblíbenou panenku, jako by ještě mohla slyšet.

Týden po tragédii měl Tomáš zvláštní nápad. Něco mezi zoufalstvím a nadějí. Měl doma malou noční kameru s infračerveným snímáním – používal ji dříve k pozorování lesní zvěře. Téměř v transu ji zabalil a v tichosti ji ukryl do víka rakve, mezi květiny. Nastavil ji tak, aby se aktivovala pouze při pohybu nebo zvuku. Ani manželce nic neřekl.

Dívčí rakev byla umístěna v rodinné kryptě za kostelem, kam měli přístup. Den po pohřbu se tam vydal znovu, vyjmul kartu z kamery a vrátil se domů.

Jeho ruce se třásly, když ji zasunul do počítače. Část ho doufala, že tam nebude nic. Žádný signál, žádný záznam. Ale uvnitř hořela jiná, tajná touha… touha po důkazu, že to nebyl konec.

A pak to uviděl.

Zpočátku byla tma. Ticho. A pak, přesně v 3:09 ráno, se kamera spustila. Na obrazovce se objevilo jemné světlo. Ne světlo svíčky, ale spíš záře – bledá, téměř stříbrná. V záběru se cosi pohnulo. Závoj? Stín? Ne. Postava.

Drobné ramena. Dlouhé vlasy. Silueta dítěte.

Tomáš ztuhl.

Postava se naklonila k panence, kterou položili do rakve spolu s Aničkou. Malá ruka ji pohladila. A pak zazněl šepot. Neskutečně tichý, ale zřetelný.

— Tatínku, neplač. Já jsem tady. A nic mě nebolí.

Tomášovi vyklouzla myš z ruky. Slzy mu tekly po tvářích, ale nedokázal odvrátit zrak. Postava se podívala přímo do kamery. Nebyl to strach. Nebyla to hrůza.

Byl to klid.

O několik sekund později obraz zmizel. Tma. Kamera se už znovu nezapnula.

Od té chvíle se Tomáš změnil. Nebylo to tak, že by bolest zmizela – to se nikdy nestane. Ale získal něco jiného. Tiché přesvědčení, že smrt není konec. Že existuje něco za tím vším. Něco laskavého.

O záznamu nikomu neřekl. Smazal ho. Ne ze strachu, ale protože pochopil: to nebyl důkaz pro svět.

Byl to dar. Poslední slovo mezi otcem a dcerou.

A to slovo znělo: „Jsem tady.“