Co měla být klidná odpolední procházka lesem, se během několika minut proměnilo v noční můru.
Lenka, 34letá grafička z Olomouce, si chtěla vyčistit hlavu po náročném pracovním týdnu. Milovala přírodu, ticho a hluboké hvozdy Jeseníků. Byla zvyklá chodit sama, bez telefonního signálu, jen s batohem, nožem a termoskou čaje.

Ten den vyrazila na méně známou trasu poblíž Rejvízu. Stezka vedla hustým lesem, mezi skalami, a zcela bez lidí. Slunce pomalu klesalo, ale ona měla v plánu vrátit se ještě za světla.

Ale pak ho uviděla.

Obrovský medvěd.
Stál u potoka, kam právě Lenka mířila. V první chvíli ztuhla. Nevěřila vlastním očím. Medvědi v Česku jsou vzácní – ale přítomní. A tenhle byl živý, skutečný, a zpozoroval ji.

Lenka věděla, že nemá utíkat. Snažila se couvat, pomalu, klidně. Ale větvička pod botou praskla. Medvěd zvedl hlavu a rozeběhl se přímo k ní.

Bez přemýšlení se rozběhla i ona. Zakopla, vstala, běžela dál. A pak uviděla strom – vysoký buk, se silnými větvemi nízko nad zemí. Poslední šance.

Vyskočila, zachytila se, vytáhla se nahoru. Srdce jí bušilo jako o život. A právě v tu chvíli dorazil on. Medvěd.

Zastavil se pod stromem. Vzhlédl. A pak – začal šplhat.

Lenka v panice lezla výš. Strom se houpal, větve praskaly pod váhou medvěda. Byla tak vysoko, že už sotva mohla dýchat. Ale medvěd byl odhodlaný. Jeho drápy se zakusovaly do kůry a pomalu, metr po metru, se přibližoval.

Pak se to stalo.

Jedna z větví, na které medvěd stál, praskla. Zvíře ztratilo rovnováhu a zřítilo se dolů. Těžké tělo dopadlo na zem s ohlušujícím zaduněním.

Ležel několik vteřin bez hnutí. Pak se pomalu zvedl, nespokojeně zafuněl – a zmizel mezi stromy.

Lenka zůstala na stromě ještě dalších deset minut, celá ztuhlá, třesoucí se, nevěřící tomu, že je naživu. Až pak opatrně slezla dolů, s odřenými koleny, špinavá, ale nezraněná.

Dnes o tom mluví jako o «nejděsivější zkušenosti svého života». Přesto dodává jedno: „Nebyla to chyba medvěda. Vlezla jsem mu do teritoria. Ale už nikdy nepůjdu do lesa sama. Nikdy.“