Na ten den nikdy nezapomenu.

Bylo chladné, zatažené odpoledne, sobota, začátek listopadu. Vítr tiše skučel v korunách stromů a dům byl ponořen do zvláštního ticha. Mark, můj osmiletý syn, si vzpomněl na starou krabici s hračkami, kterou jsme před lety odložili na půdu. Poprosil mě, jestli si ji může sám najít. Neviděl jsem v tom problém.

Vyšplhal po skládacím žebříku a zmizel v šeru podkroví. Já zůstal dole, zapnutý do práce na počítači, když se najednou ozval tichý pláč. Nejprve tlumený, skoro nepostřehnutelný. A pak… vzlyky.

Vyběhl jsem nahoru. Mark seděl v rohu půdy, schoulený, bledý jako stěna. Třásl se, ruce pevně sevřené kolem kolen. Díval se vzhůru – do jednoho temného koutu stropu, kam nedosáhlo slabé světlo jediné žárovky.

„Tati… něco se tam hýbe…“ zašeptal.

Přiklekl jsem k němu, objal ho a snažil se ho uklidnit. Ale když jsem se podíval tam, kam upíral svůj vyděšený pohled, něco jsem uviděl.

Pohyb.

Ve stínech mezi trámy se vlnilo cosi tmavého. Nešlo o myš, ani o netopýra. V první chvíli mě napadlo sršní hnízdo. Už jsem jich pár viděl. Tmavé, těžké, visící z trámu jako obrácený koš. Ale tohle… to se hýbalo jinak. Jakoby to mělo rytmus. Jakoby to dýchalo.

Zadržel jsem dech.

To „něco“ viselo v koutě, bez jakéhokoliv zvuku. Bylo to organické, jakási masa, nejasná a neostrá ve slabém světle. A přesto jsem měl pocit, že nás vnímá. Neviděl jsem oči – ale věděl jsem, že se na nás dívá.

Vzduch najednou ztěžkl, jako by se místnost naplnila vodou. Mark se ke mně přitiskl ještě víc.
„Půjdeme,“ zašeptal jsem. Pomalu. Opatrně.

Vzali jsme nohy na ramena, sestoupili dolů a zavřeli poklop půdy. Dýchal jsem mělce, ruce se mi třásly. Celé tělo protestovalo proti logice – říkalo mi: něco tam je.

Později jsem se tam vrátil, ozbrojen baterkou a dlouhým kusem kovové trubky. Svítil jsem do rohů, ale už tam nic nebylo. Ani hnízdo. Ani stín. Jen ta zvláštní, nasládlá vůně, kterou jsem nikdy předtím necítil.

Od té doby Mark nechce do patra. Spí se světlem. A já? Každou noc, když ležím v posteli, slyším, jak se něco pomalu šoupe po půdě nad mou hlavou.
Nikdy to není hlasité. Jen lehké škrábání. Tiché dýchání.
A občas… slabé mumlání.
Jako by něco čekalo, až udělám chybu.