Jsem matka samoživitelka. Moje dcera Lily má pět let. Je to to nejcennější, co mám na světě. V posledních dnech byla nemocná – rýma, kašel, teplota. Nic vážného, ale dost na to, aby nemohla do školky. Musela jsem ale do práce, a tak jsem najala chůvu.

Jessica.

Studentka vysoké školy, milá, klidná, zodpovědná. Měla skvělé reference. Působila naprosto spolehlivě. Lily si ji rychle oblíbila – a já si na chvíli mohla vydechnout.

Ten pátek jsem se vrátila domů kolem páté odpoledne. Očekávala jsem známý zvuk: smích z obýváku, pohádky v televizi, možná rozházené pastelky na stole.

Ale místo toho mě přivítalo něco jiného.

Ticho.

Těžké, cizí, nepříjemné ticho.

Zavolala jsem: „Lily? Jessico?“
Žádná odpověď.

Prošla jsem celý byt. Pokoj po pokoji. Srdce mi bušilo stále rychleji.
Kuchyně – prázdná.
Lilyin pokoj – bez známky života.
Koupelna – nic.
Obývák – ticho.

Byly pryč.

Vzala jsem telefon a s roztřesenými prsty vytočila Jessičino číslo.
Jedno zvonění. Dvě. Tři. Nic.
Zkusila jsem to znovu. Tentokrát už se ozvala jen hlasová schránka.

Cítila jsem, jak se mi zvedá žaludek. A pak jsem si všimla něčeho, co mě doslova probodlo ledem.

Chyběl růžový batůžek. Ten, který Lily nosí naprosto všude. Ten, ve kterém má schované své „poklady“. A také AirTag, který jsem tam tajně ukryla.

Instinktivně jsem vytáhla aplikaci a otevřela sledování polohy.

Chvíli se načítalo. A pak…

Letiště.

Zůstala jsem zírat na obrazovku. Nedýchala jsem.

Letiště?!

Popadla jsem klíče, vyběhla z domu a nastartovala auto. Aplikaci jsem měla otevřenou celou cestu, aktualizovala se každých pár sekund.

Stále letiště.

Co to mělo znamenat? Kam ji vedla? Proč?!

Jakmile jsem dorazila, běžela jsem přes terminál jako šílená, očima jsem pátrala po známých tvářích.

A pak jsem ji uviděla.

Ten růžový batůžek.

A s ním – Lily. Jessica.

Ale nebyly samy.

Vedle nich stál muž. Starší, neznámý. Držel Jessicu za ruku.

Zastavila jsem se. Nemohla jsem dýchat. A pak jsem vykřikla:

„Co to děláš?!“

Jessica se otočila, strnula. Lily mě zahlédla a hned se ke mně rozběhla.

Objala jsem ji, pevně, zoufale, jako bych ji mohla ztratit každou vteřinou.

Jessica koktala něco o „návštěvě letiště“ a „jejím bratrovi“. Tvrdila, že chtěla Lily jen ukázat letadla. Ale proč bez dovolení? Proč neodpovídala na telefon? Proč ten muž?

Zavolala jsem ochranku letiště. Všechno jsem jim řekla. Muže zadrželi. Jessica plakala.

Později se ukázalo, že to nebyl její bratr.

Byl to její bývalý přítel. Muž, který měl už dříve problémy se zákonem. Jessica tvrdila, že ho náhodou potkala a že „to celé bylo nedorozumění“.

Ale já vím, že nešlo jen o výlet na letiště.

Kdyby nebyl ten AirTag…

Kdybych nejednala hned…

Netuším, co by se stalo s Lily. Netuším, kam by ji vzali.

Dnes už vím jedno jistě:
Nikdy už nikomu nesvěřím svou dceru bez důkladného prověření.
A Lily už nikdy nikam nepůjde bez mého vědomí. Ani na krok.