Slavnostní aula byla plná do posledního místa. Desítky absolventů v talárech, hrdí rodiče, profesoři, potlesk, fotoaparáty. Vzduch byl nabitý emocemi. Byl to den, na který všichni čekali celé roky – promoce.

Na pódiu stál rektor a právě začal svůj oficiální projev. Mluvil o tvrdé práci, o budoucnosti, o hodnotě vzdělání. Všichni pozorně naslouchali.

A pak najednou… ticho.
Rektor se zarazil. Odložil připravený projev, zadíval se směrem ke kraji sálu a ukázal rukou.

„Než budu pokračovat, musím vám někoho představit,“ řekl.

Všichni se otočili. V rohu stál muž v modré uniformě, s mopem v ruce a kýblem u nohy.
Školník. Tichý, nenápadný, skoro neviditelný. Ale vždy přítomný.

„Tohle je pan Král. Možná ho neznáte jménem. Ale on je ten, kdo každý den přichází první a odchází poslední.
Když jste ještě spali, on už tady uklízel třídy, utíral tabule, odhazoval odpadky, které jste nechali za sebou. Když něco přestalo fungovat, byl to on, kdo to opravil.
Když se všichni ostatní schovávali před deštěm, on na něj čekal, aby vylil vodu z chodeb.
Bez něj by škola nemohla fungovat. Bez něj by dnes žádný z vás neseděl tady, připraven převzít diplom.“

A pak se stalo něco, co nikdo nečekal.
Celá aula vstala a začala tleskat.

Pan Král stál zmateně na místě, mop pevně sevřený v ruce. Nečekal to. Nikdy ho nikdo netleskal. Ale toho dne… si všichni uvědomili, jak důležitý ve skutečnosti je.