Tereza a Julie byly sestry, které od dětství sdílely téměř všechno — včetně narozenin. Narodily se přesně o dva roky od sebe, a od té doby slavily každý „svůj den“ společně.
Ale před třemi lety přišly o svého otce. Náhlá nehoda. Žádné rozloučení, žádné vysvětlení. Jen ticho a prázdnota.

Od té doby se z narozenin stal den vzpomínek. Místo dortu – svíčka na hrobě. Místo dárků – kytice položená na chladný kámen.

Jenže ten den… bylo něco jinak.

Když dorazily na hřbitov, ve větru šeptajícím mezi stromy, spatřily na otcově hrobě neznámou dřevěnou krabičku. Byla malá, pečlivě vyřezávaná, a na víku měla vyryto:

„Pro mé holčičky. Otevřít dnes.“

Zaraženě se na sebe podívaly. Kdo ji tam nechal? Jak věděl, že přijdou právě dnes?

Krabičku otevřely a uvnitř našly:
📜 Ručně psaný dopis.
📸 Staré fotografie jejich dětství.
🎁 A dvě malé stříbrné klíčenky s písmeny T a J.

V dopise stálo:

„Milované dcery,
pokud tohle čtete, znamená to, že už tu nejsem. Ale to neznamená, že jsem odešel z vašich životů.
Nechal jsem pro vás něco, co vás dovede zpět k místům, kde jsme byli spolu šťastní.
Vraťte se do naší staré chaty. Klíče už máte.
S láskou,
Táta.“

Tereza i Julie plakaly. Ale poprvé po letech to nebyly slzy smutku. Byly to slzy naděje, blízkosti — a nečekaného daru, který znovu spojil jejich srdce s tím jeho.

V ten den se stalo něco, co jim připomnělo, že pravá láska nezmizí se smrtí. Jen změní podobu.