Lucie žila s Éricem deset let.
Myslela si, že ho zná. Všechno na něm působilo klidně, spořádaně, předvídatelně. Vždy domů chodil ve stejný čas, nikdy nezapomněl na výročí, nikdy nezvýšil hlas.
A právě to bylo podezřelé.

Dům, který koupili před sedmi lety na okraji města, měl podivnou dispozici – zadní chodbu, kam Éric nikdy nepouštěl nikoho. Říkal, že je to jen sklad plný harampádí. Dveře byly vždy zavřené. Klíč měl jen on.

Až do jednoho deštivého odpoledne, kdy Éric zapomněl svůj klíč v kabátu. Kabátu, který Lucie právě nesla do čistírny. Klíč byl označen číslem. Podivně opotřebovaný.
Zvítězila zvědavost.

Když Éric odešel na víkendovou služební cestu, Lucie si dodala odvahu. Odemkla dveře, o kterých si myslela, že vedou do temného skladu.
Ale místo toho našla pokoj.

Malý, čistý. Postel, knihy, lampička. Na stěně dětské kresby. A v rohu stůl s poznámkami.
A… hlas.

Lucie ztuhla.
Z koupelny přiléhající k místnosti vyšla dívka. Dvanáctiletá. S plachýma očima.
„Jste Lucie?“ zeptala se tiše.

Lucie jen přikývla.

„Éric říkal, že jste hodná. A že to jednou pochopíte.“

Dívka byla Éricova dcera z prvního vztahu. Matka ji opustila a Éric ji od té doby skrýval – nechtěl, aby ji úřady vzaly.
„Slíbil mi, že mě ochrání. A že to bude naše tajemství.“

Lucii se podlomila kolena. Celý jejich vztah byl založený na lži. Ale když se podívala na tu dívku, nevěděla, jestli má víc nenávidět Érica – nebo cítit lítost.

Když se Éric vrátil domů, Lucie na něj čekala. Klíč ležel na stole.