Byl to obyčejný den. Tomáš, unavený po dlouhé poradě, projížděl klidnou ulicí na kraji města. Mobil na sedadle zabzučel. Letmý pohled, jeden prst k displeji – nic víc.

A pak – rána. Tiché zakvílení brzd.
Na silnici ležela malá postava. Růžová bunda. Drobné nožky. Holčička.

Tomáš zbledl, vystoupil z auta s roztřesenýma rukama. Lidé vybíhali z okolních domů. Někdo volal sanitku. On sám ztratil pojem o čase. Jen tam stál. Dýchal přerývaně.
«Co jsem to udělal?»

Holčička dýchala. Naštěstí. Odvezli ji do nemocnice, a on jel za ní. Nemohl jinak. Musel vědět, jestli bude v pořádku.

O pár hodin později ho pustili k jejímu lůžku. Ležela klidně, s obvazem na čele. Když ho uviděla, usmála se. A pak sáhla pod polštář a podala mu něco malého.

Stříbrný přívěsek. Malý andělíček. Ošoupaný, ale nezaměnitelný.

Tomášovi se zastavil dech.
Byl to ten samý přívěsek, který jako dítě daroval své sestře Kláře. Sestře, která beze stopy zmizela před více než 20 lety.

— „To mi dala moje maminka,“ řekla tiše dívka. „Říkala, že mi to dal její bráška… než ho naposledy viděla.“

Tomášovi se podlomila kolena.
To dítě… to nemohla být náhoda. Věděl to.
Nárazem toho dne nezačala tragédie.
Začalo rozplétání příběhu, který měl být dávno zapomenut.