Kristýna měla ve zvyku chodit každé ráno stejnou cestou do práce. Přímo u výlohy starého knihkupectví sedával starší muž, nenápadný, tichý, s pohledem upřeným do dlažby. Nepodával ruku, nevolal na lidi, jen tam seděl — jako by byl součástí města, kterou se všichni naučili přehlížet.

Jednoho chladného rána upekla doma housky. Bezmyšlenkovitě jednu zabalila a položila mu ji do papírového sáčku na lavičku vedle něj. Neřekl nic, jen kývl hlavou. Další den mu přinesla hrnek kávy. Pak ovoce. A tak to šlo týdny.

Nikdy se spolu pořádně nebavili. Ale pokaždé, když se míjeli, usmál se. A jeho oči, dříve prázdné, začaly být trochu živější.

Roky plynuly. Kristýna se zasnoubila. Chystala svatbu snů v zahradě za městem. Všechno bylo perfektně připravené — hosté, květiny, kapela. Všichni čekali, až se nevěsta objeví v bílých šatech.

Ale krátce před obřadem se objevil on. Ten muž z lavičky. Oblečený prostě, ale čistě. Držel něco v rukou. Přistoupil k ženichovi a požádal, zda může říct pár slov.

Lidé si šeptali. Nikdo nechápal, co se děje. Ale Kristýna ho poznala — a přikývla.

Postavil se před mikrofon a řekl:

„Jmenuji se Pavel. Dlouhé roky jsem neměl domov. A dlouhé roky mě nikdo neviděl. Až na ni. Dívku, která mi nikdy neřekla, že mě lituje. Jen mi dávala snídani. Bez otázek, bez slov. Jen s úsměvem. Těch pár minut ráno bylo pro mě víc než celé týdny. Dnes jsem tady, abych jí poděkoval. Protože díky ní jsem věděl, že ještě existuje dobro.“

Pak jí podal malou krabičku. Uvnitř byl malý dřevěný anděl, který vyřezával celý poslední měsíc. S jejím jménem na křídlech.

Všichni ztichli. A pak — potlesk. Slzy. A úsměv Kristýny, který řekl víc než slova.