Mikulovice je malá zapomenutá vesnice na okraji hlubokých lesů. Lidé tu žili tiše, jednoduše a drželi se dál od cizích. Jediné, co občas narušilo klid, byly staré pověsti, které si šeptali staříci v hospodě. Ale všechno se změnilo, když se vrátil Jan Havel.

Bylo to v roce 1996, když tehdy dvaadvacetiletý Jan beze slova odešel z domova. Prý do světa. Nikdo ho už nikdy neviděl. Nevolal, nepsal, jeho stopy zmizely jako pára nad rybníkem. Rodiče ho dlouho hledali, ale po pár letech bylo ticho. Dům zůstal prázdný, čas ho pohltil. Lidé řekli, že se musel utopit, nebo že ho zlomil svět. V kostele za něj zapálili svíčku a život šel dál.

Až jednoho deštivého podzimního rána — po 27 letech — někdo zahlédl postavu, jak stoupá mlhou ke starému domu Havelových. Pomalu, těžce, s pohledem, který mrazil.

Byl to on. Jan. Ale zároveň ne.

Byl starší, pochopitelně. Ale jeho oči byly… jiné. Temnější. Tiché. Když mluvil, byl odměřený. Nepamatoval si přesně, kde byl. Prý na místech, „která byste nepochopili“. Lidé mu nabízeli pomoc, ale on vše odmítal. Večer za večerem sedával na verandě, nehýbal se, jen sledoval les.

A právě od té doby začaly divné věci.

Psi začali výt každou noc přesně ve 3:00. Dveře domů se samy odemykaly. Některé děti začaly kreslit postavy bez obličeje. A v lese — v místě, kam nikdo nechodil — se objevovaly zvláštní znaky vypálené do kůry stromů.

Lidé si nejdřív mysleli, že to je náhoda. Ale když kostelník zmizel beze stopy a druhý den ráno se na dveřích kostela objevilo jeho jméno psané obráceně, začali se bát.

A Jan? Jen tiše seděl. A usmíval se.

Nikdo přesně neví, co se tehdy stalo. Ani kde přesně byl celých těch 27 let. Ale jedno je jisté — od jeho návratu se Mikulovice změnily.

A i dnes, když padne mlha a ozve se to tiché vytí, si lidé v hospodě šeptají:
„To on přinesl něco zpátky. A to něco… ještě neodešlo.“