Bylo chladné listopadové ráno. Déšť bubnoval na okenní tabule nemocničního pokoje a ticho přerušoval jen stroj, který sledoval slabé životní funkce dvanáctileté Elišky. Ležela nehybně na lůžku už třetí týden – po nehodě, která ji málem stála život. Lékaři byli opatrní ve svých odhadech. Maminka Jana držela její ruku a v duchu se modlila za zázrak, ve který už téměř přestala věřit.

A právě tehdy, když byla nejhlouběji ponořená do zoufalství, se ozval tichý hlas.

„Mohu pomoci vaší dceři.“

Jana vzhlédla. Muž, kterého nikdy předtím neviděla, stál ve dveřích. Měl jednoduchý kabát, klidný pohled a ruce schované v kapsách. Neřekl víc. Jen ta jedna věta – a přesto měla váhu celého světa.

„Kdo jste?“ zeptala se šeptem.

„To není důležité,“ odpověděl tiše. „Jde jen o ni. Mohu vejít?“

Nevěděla proč, ale přikývla. Odešla na chvíli z pokoje. Když se po několika minutách vrátila, muž byl pryč. A Eliška… Eliška poprvé od nehody pohnula prsty.

Do večera otevřela oči.

Lékaři mluvili o nečekaném zvratu. O tom, jak je lidské tělo nevyzpytatelné. Ale Jana věděla, že to nebyla náhoda. Ten muž přišel odnikud a zanechal za sebou naději.

Nikdo ho už nikdy neviděl. Nezanechal jméno ani kontakt. Ale v Janině srdci navždy zůstane jako ten, kdo tiše přišel – a změnil vše.