Všechno to začalo nevinně. Byl krásný jarní den, slunce hřálo a já jsem s manželem Petrem pracovala na naší malé zahrádce za domem. Zasadili jsme brambory, salát, rajčata – všechno, co jsme měli rádi. Petr navrhl, že by jeho maminka mohla přijet na pár dní. Prý jí zahradničení chybí.

Zpočátku jsem neměla nic proti. Tchyně Alena byla vždy trochu zvláštní, ale nikdy otevřeně zlá. Jenže hned první den mě zarazilo, že se v noci potichu vyplížila ven. Myslela jsem, že šla jen na čerstvý vzduch, ale později jsem si všimla, že kolem jednoho záhonu je země podivně přeházená.

Druhý den si Alena přinesla starý kufr a zavřela se s ním do zahradního domku. Když jsem se jí ptala, co tam dělá, odvětila jen: „Některé věci je lepší nechat spát.“

Následující ráno jsme šli s Petrem zkontrolovat rostliny, ale něco nebylo v pořádku. Uprostřed záhonu, kde měla růst cibule, byl čerstvě vykopaný otvor. Zvědavost mě přemohla – začali jsme kopat hlouběji.

A pak jsme to našli.

Zrezivělá plechová krabice, zavázaná drátem. Petr ji otevřel a vevnitř byla malá panenka, ohořelý dopis a zbytek něčeho, co připomínalo lidské vlasy. Dopis byl psán kostrbatým písmem a začínal slovy: „Odpusť mi, sestra…“

Když jsme to večer ukázali Aleně, zbledla jako stěna. Prsty se jí roztřásly. Přiznala, že jako mladá dívka udělala něco, co neměla. Mluvila o sestře, o zradě, o dávném slibu, který zlomila. Panenku prý zakopala na znamení viny. A teď, jak se říká, se minulost vrátila.

Od té chvíle se začaly dít divné věci. Skleníkové sklo popraskalo bez důvodu, semena v půdě neklíčila, a každou noc se ze zahrady ozývaly kroky – i když tam nikdo nebyl.

Alena odjela dřív, než bylo v plánu. Neřekla ani sbohem. Petr se od té doby se svou matkou nebaví. A já? Každý večer kontroluji, jestli je zahrada zamčená.

Ale někdy, v tichu noci, mám pocit, že na mě někdo zpoza záhonu sleduje…