Byl to studený a mlhavý den. Mraky visely nízko nad hlavami a stromy kolem hřbitova se lehce kymácely v tichém větru. Všude panovalo zvláštní ticho — ne to obyčejné, ale to hluboké, ztížené smutkem a nevyřčeným.

Stáli tam všichni. Rodina, přátelé, sousedé. Všichni v černém, s pohledem upřeným k rakvi, která tiše spočívala nad čerstvě vykopaným hrobem. Kněz četl tiše poslední slova, vítr mu odnášel hlas. Lidé stáli se sklopenýma očima, mnozí plakali, jiní jen mlčeli.

A pak to přišlo.

Z hloučku lidí se vymrštila malá postava. Děvčátko, sotva pětileté, v růžové bundě a s copánky, které jí maminka spletla ještě ráno. V rukou držela plyšového medvídka a šla rychle dopředu, přímo k rakvi. Její hlásek zazněl nečekaně jasně:

— „Táta jen spí!“

Lidé ztuhli. Někteří se otočili, jiní přestali dýchat. Bylo to tak čisté, tak nevinné… tak bolestné.

Děvčátko pokračovalo, její oči plné důvěry:

— „Není mrtvý. Jen si potřebuje odpočinout. Maminka říkala, že ho všechno bolelo, a že teď spinká.“

Kněz zmlkl. I vítr na chvíli ustal. Ticho bylo tak husté, že by se dalo krájet. Matka dívenky se rozplakala nahlas a přiběhla k ní, ale dívka se jí vytrhla a pohladila rakev, jako by hladila tátovu ruku.

— „Tatínku, vstávej… slíbils, že půjdeme dneska krmit kačeny.“

A v ten okamžik se všichni přítomní zlomili. Všichni si uvědomili něco, co se těžko dává do slov. Nešlo jen o smrt jednoho muže. Šlo o něco mnohem hlubšího. O dětské nepochopení konce. O okamžik, kdy se nevinnost střetne s realitou tak tvrdě, že to zabolí i dospělého.

Děvčátko si ještě chvíli povídalo s rakví, šeptalo cosi medvídkovi, jako by chtěla, aby si tatínek vzal hračku s sebou. A pak položila medvídka na víko a ustoupila.

V tom gestu byla všechna bolest světa.

Lidé odcházeli se srdcem těžším než přišli. Nejen kvůli ztrátě, ale kvůli tomu, že se stali svědky okamžiku, kdy se jedno dětské srdce pomalu láme. A přesto – ta slova „Táta jen spí“ v sobě nesla i zvláštní naději. Naději, že láska nezmizí ani se smrtí. Že zůstává, někde hluboko v nás. Že dítě věří — a to je někdy silnější než jakákoli realita.