Celé roky si z něj utahovali.
Tomáš Černý byl ten tichý, nevýrazný, takový ten, co sedí v rohu místnosti, nedívá se do očí a vždycky řekne „promiň“, i když nic neudělá. Pracoval jako noční hlídač v opuštěném skladu na okraji města. Žádná rodina, žádní přátelé. Jen on, pár kamer a nekonečné ticho.

Všichni, kdo ho znali — nebo si to alespoň mysleli — říkali totéž:
— Ten by neublížil ani mouše.
— Nemá na to odvahu.
— Nikdy by nic takového neudělal.

A pak jednoho večera zmizel.

Když přišla ranní směna, našli sklad prázdný. Nejen že Tomáš tam nebyl — všechno jeho vybavení bylo nedotčené. Žádné známky boje, žádné porušené zámky, kamery vypnuté přesně v 03:33. Na jeho stole ležel jen jeden list papíru. Ručně psaný, jediná věta:

„Zlo se neprobouzí, zlo čeká. A já už nečekám.“

Vyšetřování nevedlo nikam. Policie se domnívala, že se Tomáš zbláznil. Nebo utekl. Nebo obojí. Jenže pak se začaly dít věci, které popíraly logiku.

Týden po jeho zmizení shořel celý archiv skladu — sám od sebe. Oheň, bez zdroje, bez stopy po žhářství. Následující den se ztratili dva zaměstnanci bezpečnostní agentury. Třetí našel doma na zrcadle vyrytý vzkaz:
„Teď vidíte mě. Ale co vidí on?“

Záznamy kamer z okolí zachytily v noci postavu, která jako by připomínala Tomáše… ale s obličejem zastřeným, deformovaným, neidentifikovatelným. Jakoby rozmazaným realitou.

Pak přišel e-mail. Byl odeslán z Tomášovy osobní adresy, týden po jeho zmizení. Obsahoval jen krátké video: tmavá místnost, blikající zářivka, a v rohu… silueta. Stála zády k objektivu a pomalu šeptala. Slova byla téměř nesrozumitelná. Ale jedno bylo slyšet jasně:

„Říkali jste, že to nikdy neudělám…“

Od té doby se nikdo neodvažuje jeho jméno vyslovit nahlas. Z bezpečnostní agentury zůstala jen prázdná budova. A ti, kteří kdysi tvrdili, že Tomáš je slaboch, mluví dnes tiše — pokud vůbec.

Protože někdy se stane něco, co prostě nedokážeme pochopit.
A někdy… někdy ten nejtišší člověk nese nejhlubší tmu.