Večeře u Štěpánových probíhala jako obvykle.
Dlouhý stůl, talíře plné jídla, napjatý smích, slova, která klouzala po povrchu — bez hloubky, bez upřímnosti. Byla to „rodinná sešlost“, jak tomu říkali, ale pod slupkou formálnosti se skrývalo napětí, které se roky jen tiše hromadilo.
Uprostřed toho všeho seděla Jitka. Tichá, upravená, věčně klidná. Manželka Tomáše. S ní si nikdo nedával moc práce — nebyla hlučná, nedožadovala se pozornosti, neodporovala. Prostě… byla.
Když tchán začal znovu vyprávět historku o tom, jak kdysi „vyřešil všechno sám, bez ženských řečí“, většina se uchechtla. Jitka ne.
Pomalu odložila příbor, utřela si ústa ubrouskem, zvedla se od stolu a řekla tiše, ale zřetelně:
„Děkuju. Ale já tady končím.“
V tu chvíli zavládlo ticho tak husté, že by se dalo krájet.
Tomáš zvedl obočí, matka se zasmála — jako by čekala, že je to nějaký žert.
Ale Jitka už kráčela ke dveřím. Bez tašky. Bez zaváhání. Jen klidná, pevná. A zmizela.
Druhý den ráno se to rozjelo naplno.
Tomášovi přišel e-mail. Krátký, formální.
Bylo v něm všechno: oznámení o rozvodu, rozdělení majetku, nové číslo účtu, nová adresa.
Bez výčitek. Bez obviňování. Jen chladná, precizní fakta.
A na konci jedna jediná věta:
„Odešla jsem, protože jsem pochopila, že ztrácet sebe kvůli vám není láska. Je to pomalé umírání.“
Rodina byla v šoku.
Ne kvůli samotnému odchodu — ale proto, že nikdo nečekal, že právě Jitka toho bude schopná.
Ta tichá, nenápadná Jitka.
Ta, která vždycky všechno vydržela.
Ta, která se nikdy nehádala, nikdy nekřičela, nikdy neplakala před ostatními.
Ale právě v tom byl celý klíč.
Tichá žena si sbalila svůj život a odešla bez dramat, ale s naprostou jistotou, že už se nikdy nevrátí.
Dnes se o ní mluví šeptem. Prý žije někde na horách. Pracuje s lidmi. Směje se víc než kdy dřív.
A pokaždé, když někdo u rodinného stolu mlčí déle, než je zvykem, matka jen utrousí:
„Doufám, že to nebude další Jitka.“
Ale pravda je, že každá Jitka jednou vstane. A když odejde… většinou už je to navždy.