Nikdy jsem nebyla pověrčivá.
Duchy jsem považovala za výmysl, horory za zábavu a staré hřbitovy za smutná, ale klidná místa. To se změnilo jedním jediným podzimním odpolednem.
Byla jsem na návštěvě u rodičů na vesnici. Po obědě jsem se šla projít na starý hřbitov za kostelem — takový ten zarostlý kout, kam už skoro nikdo nechodí. Mám ráda ticho a atmosféru starých hrobů, kde jména dávno zmizela z paměti lidí. Vzadu, pod rozpadlou zdí, jsem si všimla hrobu, který jako by zarůstal zemí. Kříž byl nahnutý, kámen pokrytý mechem a listím.
Na náhrobku bylo jméno sotva čitelné: Marie V.† 1897–1918
Nic víc. Žádné „odpočívej v pokoji“, žádná svíčka, žádná květina.
Nevím proč, ale něco ve mně mi nedalo pokoj. Sedla jsem si vedle hrobu a začala ho pomalu čistit. Rukávem jsem setřela mech, upravila spadlý kámen, rukama shrnula listí. Když jsem odcházela, položila jsem na kámen jediný vřes, který jsem našla cestou. A potichu řekla:
„Nejsi zapomenutá.“
Druhý den ráno jsem se probudila brzy, s podivným tlakem na hrudi. Všechno v mém pokoji bylo jako obvykle — kromě jedné věci.
Na parapetu ležela suchá růže.
Tmavě červená, křehká, ale nevadla. Ne taková, jakou by někdo koupil. Vypadala, jako by ležela desetiletí na hrobě. Pod ní byl složený papírek. Na něm psaným písmem stálo:
„Děkuji, že jsi mě našla.“
Ztuhla jsem. Nevěděla jsem, jestli mám být dojatá, vyděšená, nebo obojí. Nikdo nemohl o tom hrobu vědět. Nikomu jsem o tom neřekla. A růže… ta tam prostě nepatřila.
Celý den mě pronásledoval zvláštní pocit. Ve stínech jako by někdo stál, vzduch v domě byl jiný, těžší, tišší. A pak — v noci — přišel sen.
Viděla jsem ji. Mladá dívka, oblečená ve starých šatech, seděla na kamenné lavici u svého hrobu. Dlouhé tmavé vlasy, bledá tvář a oči, které mě sledovaly s něčím mezi vděčností a smutkem.
„Já jsem Marie,“ řekla. „Nechci nic zlého. Jen aby si mě někdo pamatoval.“
Ráno jsem se probudila a na polštáři byl vřes. Stejný, jaký jsem položila na její kámen.
Od té doby nosím na ten hrob květiny. Občas tam nechám svíčku. A vždy, když odejdu, mám pocit, že mě sledují tiché oči, ale ne zlé — oči někoho, kdo už není sám.
Ať už si myslíte cokoliv…
některé duše nechtějí klid, dokud je někdo znovu neosloví jménem.