Všichni si mysleli, že je konec blízko.
Pokoj číslo 7 v zadním traktu hospice byl tichý, až příliš tichý.
Přístroje píply pomalu, dech slábnul…
Ale ona neodcházela.

Sestry to nechápaly.
— Drží se z posledních sil, řekla jedna.
Ale druhá věděla víc.
— Ne, ona na někoho čeká.

A pak, třetí noc, ve chvíli, kdy venku začal padat první sníh, vešel dovnitř.
Šedivé vlasy, oči plné výčitek, v ruce stará kniha, kterou kdysi slíbil vrátit.

Ona otevřela oči. Poprvé za celý den.
A usmála se.

„Teď už můžu jít,“ zašeptala.
On jí stiskl ruku. A mlčel.

Ten večer nebyl o smrti.
Byl o čekání, odpuštění… a hlubokém klidu, který přišel až na samém konci.