Už roky ji nikdo neviděl pořádně vyjít z domu.
Žádní hosté, žádné telefonáty, žádná pošta.
Jen ona, starý dům a ticho, které bylo téměř slyšitelné.

Každé ráno si uvařila čaj, sedla si ke svému oknu a dívala se ven.
Na prázdnou ulici. Na stromy, které se měnily s ročními obdobími.
A čekala.

Nikdo nevěděl na co.
Možná na konec.
Možná na něco, co sama nepojmenovala.

Ale jednoho chladného rána, když zatáhla závěsy, zaslechla šepot.
Tichý. Nejistý.
„Jsem tady…“

Ztuhla. Ten hlas poznala.
Z minulosti, kterou se snažila zapomenout…
Ale minulost si ji našla.

To, co objevila za závěsem, nebylo ani náhodné, ani obyčejné.
Byla to odpověď na otázku, kterou si celá ta léta nedovolila vyslovit nahlas.