Ta rána na tvář nebyla to nejhorší.
Horší byl ten okamžik ticha.
150 lidí ztichlo. Někteří ztuhli, jiní se pousmáli. A já… jsem jen stál. Se studem v očích a s hořící tváří.

Ale to nejbolestivější přišlo až potom.

Rozhlédl jsem se po sálu. Hledal jsem jediný pohled od někoho z rodiny. Oči, které by říkaly: «Jsme tady. Stojíme za tebou.»
Ale nikdo nepřišel.

Jen sklopili hlavu.
Nikdo nic neřekl.
Nikdo se mě nezastal.
Nikdo se ani nepohnul.

A tehdy jsem pochopil, že některé rány nejsou slyšet ani vidět.
Ale pálí mnohem déle.