Ticho v malé kapli na okraji města rušilo jen tlumené vzlykání. Lidé stáli v černém, oči upřené na otevřenou rakev. V ní ležela osmnáctiletá Klára – mladá dívka, kterou její okolí popisovalo jako laskavou, tichou duši. Její smrt přišla náhle, bez vysvětlení. Lékaři uvedli „selhání srdce“. Rodina zůstala zlomená.

Nejvíce trpěla její matka, paní Renata Válková. Po smrti jediné dcery odmítala jíst, spát, žít. Opakovala jedinou větu: „Pohřběte mě vedle ní. Já bez ní nemůžu.“

Když přišel čas rozloučení, Renata se přiblížila k rakvi, aby svou dceru naposledy pohladila po vlasech. Celá kaple zadržela dech, když se nad ní naklonila… A pak to přišlo.

Výkřik.

Hrůzný, srdcervoucí, plný paniky. Renata ustoupila a ztuhla. Lidé se seběhli k rakvi – a uviděli to také.

Klářiny oči byly pootevřené. Její prsty se nepatrně pohnuly. A pak se zachvěla ruka.

Zmatek. Křik. Volání záchranky. Pohřeb se proměnil v boj o život. Lékaři dorazili během pár minut – a potvrdili neuvěřitelné: Klára byla naživu. V hlubokém katatonickém stavu, s téměř nezjistitelnými životními funkcemi. Byla mylně prohlášena za mrtvou.

Dnes je Klára v nemocnici na jednotce intenzivní péče. Lékaři hovoří o zázraku. Její matka ji drží za ruku, tentokrát ne nad rakví, ale u nemocničního lůžka.

A celá země si klade otázku: Jak je možné, že jsme ji málem pohřbili zaživa?