Nikdy jsem si nemyslela, že budu ten typ ženy, která instaluje doma skrytou kameru. Ale poslední týdny jsem měla zvláštní pocit. Ne podezření ze zrady nebo násilí — spíš jakési neklidné ticho, které doma zůstávalo pokaždé, když jsem přišla z práce. Moje dcera Eliška byla vždycky veselá, ale v poslední době byla trochu uzavřená. A můj manžel? Pořád ten samý, klidný, spolehlivý… možná až moc.

Jednoho dne jsem se rozhodla — čistě pro klid duše — že nainstaluji malou kameru do obýváku. Nic drahého, jen Wi-Fi krabičku schovanou mezi knihami. Neřekla jsem o tom nikomu.

A pak jsem se jednoho večera podívala na záznam.

To, co jsem viděla, mi vehnalo slzy do očí.

Můj muž, ten tichý, trochu uzavřený člověk, o kterém jsem si myslela, že je prostě „nemocně racionální“, trávil každé odpoledne s Eliškou v úplně jiném světle. Hrál si s ní na princezny. V růžové sukni z jejího převlékacího kufříku, s korunkou na hlavě a kouzelnou hůlkou v ruce. Mluvil vysokým hlasem, tančil po pokoji, padal na zem ve „dramatických“ scénách, jen aby ji rozesmál.

A smála se. Od srdce. Tak, jak jsem ji neslyšela týdny.

Zůstala jsem zírat na obrazovku se staženým hrdlem. Chtěla jsem najít něco racionálního, možná si potvrdit, že moje intuice měla pravdu. Místo toho jsem objevila něco mnohem cennějšího.

Otce, který se nestydí být směšný pro své dítě. Který za zavřenými dveřmi není unavený dospělý muž, ale její rytíř, její víla, její nejlepší kamarád.

To, co jsem viděla, nezměnilo můj vztah k manželovi kvůli nedůvěře. Změnilo ho kvůli obdivu.

A od toho dne vím, že doma máme něco výjimečného. Ne jen skvělého tátu. Ale muže, který se nebojí být dítětem… pro své dítě.