Dovolená byla přesně tím, co jsem potřeboval — klid, moře, žádné maily, žádné hovory. Dům jsem nechal pod dohledem kamer, jak vždycky. Soused měl jen zkontrolovat poštu. Všechno mělo být v pořádku.

Jenže když jsem přijel domů, něco bylo jinak.

Na mém pozemku, přímo za domem, tam kde býval trávník… byla hromada čerstvě navršené hlíny. Úzký obdélník. Dokonce i malá dřevěná deska jako náhrobek. Přišel jsem blíž. A tam to bylo.

Mé jméno. A datum mého narození.

Zamrzl jsem.

Chvíli jsem tam jen stál. Nechápal jsem, co se děje. V hlavě mi to šrotovalo: žert? výhrůžka? šílený soused?

Pak jsem si vzpomněl na bezpečnostní kamery. Byl jsem vděčný, že jsem si je nainstaloval. Připojil jsem se do systému a začal procházet záznamy.

Nahrávka z předchozí noci.

Ve 2:17 ráno přelezla přes plot postava. Vysoká, štíhlá, zahalená v tmavé mikině. V ruce měla lopatu. Během tří hodin vykopala celý hrob. Precizně. V tichosti. Bez váhání.

Ale to nejhorší přišlo, když se obrátila směrem ke kameře.

Obličej.

Můj obličej.

Dokonalý. Jako zrcadlo. Ten člověk vypadal jako já. Úplně. Dokonce měl stejné oblečení, jaké jsem si balil na cestu zpátky. A usmál se. Krátce. Studeně.

Vypnul jsem záznam.

Od té chvíle nedokážu spát. Každý šramot mě budí.
Nevím, co jsem viděl.
Ale jedna otázka mi zní v hlavě pořád dokola:

Pokud někdo kopal můj hrob…
…kdo v tomhle domě opravdu bydlí?