Pět let.
Dvě stě šedesát nedělí.
A pokaždé tam byla.

Marie chodila na hřbitov vždy se stejnou kyticí – bílé růže, ty, které měl Karel nejraději. Sedla si na lavičku vedle jeho náhrobku, pohladila studený kámen, tiše mluvila. Někdy jen mlčela a poslouchala vítr.

Hrob byl vždy upravený. Nikdy na něm neleželo spadané listí déle než den. Všichni na vesnici to obdivovali – její oddanost, věrnost, sílu.

Ale jednoho dne… se všechno změnilo.

Bylo sychravo. Listopad. Marie si všimla, že květiny, které přinesla předchozí týden, byly pryč. Zmizely. To se nikdy nestalo. Nejprve si pomyslela, že vítr. Možná zvířata.

Pak si ale všimla ještě něčeho horšího.

Zem kolem náhrobku byla narušená. Jemně promáčknutá, jako by ji někdo nedávno odhrabal a zase rychle zahrnul zpátky. A na kamenné desce… byl čerstvý škrábanec. Tenký, ale zcela nový.

Srdce jí ztěžklo.

Šla okamžitě za správcem hřbitova. Ten přísahal, že nic neobvyklého neviděl. Ale když druhý den přišli s policí a začali hrob znovu otvírat, pravda vyšla najevo.

Karel… v hrobě nebyl.

Nebyl tam žádný člověk. Žádná rakev. Jen prázdná dutina a kusy dřeva, které vypadaly jako napodobenina víka. Někdo ho buď nikdy neuložil — nebo ho odnesl.

Marie ztuhla. Nedokázala mluvit. Nedokázala plakat. Jen stála, bez pohnutí, oči prázdné.

Kdo tam tedy ležel, když se s ním před pěti lety loučila?
Koho oplakávala?
A kde je Karel?

Od toho dne už na hřbitov nikdy nevkročila.
Protože nejděsivější není smrt.
Nejděsivější je nevědět, kdo je opravdu mrtvý… a kdo ne.