Když Marie Křížová přišla na policejní stanici se slzami v očích a chvějícím se hlasem, nikdo ji nebral vážně. Mluvila zmateně, byla rozrušená a působila dojmem člověka na pokraji zhroucení. Policisté si mysleli, že ji opět dohnal smutek. Vždyť to byl teprve rok, co její jediný syn, Adam, tragicky zahynul při autonehodě. Podle oficiální zprávy narazil v plné rychlosti do betonového pilíře. Smrt byla okamžitá, tělo identifikoval manžel, pohřeb proběhl… a život šel dál. Tedy, pro ostatní.

Ale Marie se nehnula dál. Nemohla. A hlavně — nechtěla. Protože v noci před tím, než šla na policii, měla sen.

Ne ledajaký sen. “Viděla jsem ho živého,” opakovala stále dokola. “Stál tam, pod stromem, v nějaké chatě. Měl špinavé oblečení, ale díval se na mě. A řekl: ‘Mami, já tady nemám být. Otevři to.’”

Ten hlas ji probudil. A v ten moment věděla, že něco není v pořádku. Nešlo o halucinaci. Nešlo o iluzi žalu. Bylo to jiné. Ostré. Reálné.

Neuspěla. Nikdo jí nevěřil. A tak se rozhodla jednat sama.

Tu noc, ozbrojená pouze lopatou, čelovkou a bolestí, která jí spalovala nitro, šla na hřbitov. Bylo to proti zákonu. Ale pro ni to byl instinkt. S každou vrstvou hlíny se jí třásly ruce víc a víc. Nevěděla, co očekávat. Doufala v klid. Doufala, že se mýlí.

Ale když konečně nadzvedla víko rakve, svět se zastavil.

Byla prázdná.

Bez těla. Bez oblečení. Bez stopy. Jen zcela čistý vnitřek, jako by tam nikdy nikdo neležel. A přitom — rakev byla zapečetěná. Hrob neporušený. Všechno mělo být v pořádku.

Marie křičela, dokud ji neslyšeli sousedé. Zavolali policii. Tentokrát už jí nikdo nezesměšňoval.

Přijeli kriminalisté, ohledali místo a jen mlčky zírali na to, co viděli. Tělo Adama Kříže bylo zkrátka pryč. Beze stopy. Bez vysvětlení.

V následujících týdnech se spustilo vyšetřování, ale čím víc se zjišťovalo, tím méně dávalo smysl. Lékař, který podepsal úmrtní list, náhle odešel do předčasného důchodu. Dva pracovníci pohřební služby, kteří údajně tělo připravovali, zmizeli — jeden údajně odjel do zahraničí, druhý byl hospitalizován na psychiatrii.

Marie tvrdila, že sen se opakoval. Že Adam je někde živý. Nebo alespoň není tam, kde má být. Několik místních obyvatel později přiznalo, že v noci po incidentu slyšeli divné zvuky z lesa — těžké kroky, volání, jakési šepoty. Ale nikdo neměl odvahu to prověřit.

Vesnice ztichla. Mluvilo se potichu, šeptem. Ačkoliv vyšetřování zůstalo oficiálně otevřené, nikdo už nedoufal v logické vysvětlení.

Marie? Ta dnes žije sama na kraji lesa. Často sedává na lavičce pod starým dubem. Někdy s sebou nosí starou Adamovu bundu, kterou mu kdysi darovala. Tvrdí, že stále cítí jeho přítomnost.

A i když mnozí říkají, že se jí prostě zlomilo srdce, najdou se tací, kteří si myslí, že v tom hrobu opravdu nikdy žádné tělo nebylo.

A že někde tam venku… někdo čeká, až ho někdo konečně najde.