Vesnice Malý Hvozd byla vždy klidným místem. Lidé se znali jménem, dny plynuly pomalu a život se řídil rytmem přírody. Ale ten den — den pohřbu starého pana Antonína — se stalo něco, co nikdo nedokázal pochopit, natož vysvětlit.

Antonín Dvořák nebyl obyčejný muž. Byl to samotář, který celý život prožil na kraji lesa, ve starém domě bez elektřiny, s několika slepicemi, kozou a jedním koněm — hnědákem jménem Hrom. Nikdo přesně nevěděl, kolik Hromovi bylo let. Zdál se být starý jako les sám, ale stále hrdý a silný. Antonín s ním jezdil i ve svých osmdesáti, pomalu, klidně, často bez sedla. Říkalo se, že spolu mluví. Ne lidskými slovy, ale pohledy, pohyby, tichem. Jakýsi tichý, prastarý jazyk, kterému nikdo jiný nerozuměl.

Když Antonín zemřel — náhle, ve spánku — celá vesnice se sešla k poslednímu rozloučení. Rakev byla vystavena u kapličky na návsi, vedle malého parku. Lidé přinášeli květiny, stáli tiše, šeptali si. Všichni čekali na farářova slova.

A právě v tu chvíli se to stalo.

Z ničeho nic se z nedalekého lesa vynořil kůň. Byl to Hrom. Bez jezdce. Bez uzdy. Šel pomalu, jistě, přímo k nám. Lidé se otočili, ztichli. Nikdo se neodvážil promluvit.

Hrom došel až k rakvi. Zastavil se. Sklonil hlavu. Nehybně stál několik dlouhých vteřin — možná minut. Jeho oči byly vlhké. Nehnul se, dokud vítr nepřinesl zvuk zvonu z věže. Pak se obrátil, pomalu se vrátil zpátky do lesa a zmizel mezi stromy.

Nikdo nedokázal zadržet slzy.

Někdo se pokusil Hroma následující dny najít. Ale už ho nikdy nikdo nespatřil. Zmizel beze stopy, jako by splnil svou poslední povinnost a odešel tam, odkud přišel — do ticha lesa.

Později se ukázalo, že Hrom nebyl jen «obyčejný kůň». Staré kroniky zmiňovaly, že podobný hnědák se v Malém Hvozdu objevil už před víc než padesáti lety. Vždy po boku někoho, kdo žil v souladu s přírodou. S někým, kdo chápal víc než jen slova.

A tak se v Malém Hvozdu začalo říkat, že Hrom nebyl jen zvíře, ale strážce duší. Ten, kdo doprovází osamělé duše na druhý břeh.

To, co se toho dne stalo u kapličky, zůstává záhadou. Ale všichni, kdo tam byli, vědí jedno: to nebyla náhoda.

A vzpomínka na to tiché loučení — na koně, který přišel z lesa, zastavil se u rakve a beze slov řekl vše — zůstane v srdcích těch, kdo byli svědky, navždy.

Спросить ChatGPT