Letět sama s tříletým dítětem je noční můra každého rodiče. A ten den se přesně tak rozjížděl.
Lukáš — můj syn — byl plný energie, neklidný, všechno ho fascinovalo a nudilo zároveň. Já byla nervózní, unavená a připravená na pohledy plné nevole od ostatních cestujících. Letěli jsme z Prahy do Toronta. Devět hodin v oblacích.
A já měla místo u okénka. Lukáš na klíně.
A vedle nás… tichá starší paní.
Neřekla ani slovo, když jsme si sedli. Jen se na Lukáše podívala – a už ho z očí nespustila.
Zpočátku jsem si myslela, že je to jen zájem. Možná láska k dětem.
Ale pak vytáhla malý kožený zápisník… a začala si psát.
Čím déle jsme letěli, tím víc jsem si toho všímala
Pokaždé, když Lukáš něco řekl, když se zasmál, když ukázal na letušku nebo se díval z okna — paní si něco poznamenala. Občas se usmála, ale většinu času měla výraz soustředění.
A pořád psala. Stránky se plnily. Pomalu, důkladně, řádek po řádku.
Začala jsem se cítit nesvá.
Co si o nás zapisuje?
Co když se jí něco nelíbí? Sleduje nás? Chce to někde zveřejnit?
V hlavě mi běželo milion scénářů.
Ale ona dál jen tiše seděla, dívala se… a psala.
Pak vytáhla fotografii
Když Lukáš konečně usnul na mém rameni, já jsem se snažila poprvé pořádně vydechnout. Otočila jsem se na ni, odhodlaná se zeptat, co vlastně dělá.
Ale v tu chvíli držela v ruce fotku malého chlapce. Byla ošoupaná, černobílá.
Chlapec na ní byl zhruba ve stejném věku jako Lukáš. Světlé vlasy, upřímný úsměv.
A její ruce se lehce třásly.
„Promiňte… proč si zapisujete věci o mém synovi?“
Zeptala jsem se klidně, ale přímo.
Ona se na mě podívala. Její oči byly plné něčeho… co nedokážu popsat. Bolest? Vděčnost? Vzpomínky?
„Nebojte se,“ řekla měkce. „Nezlobte se, že jsem si psala. Váš syn mi připomíná někoho, koho jsem ztratila.“
Ukázala mi tu fotku.
„To byl můj Adam. Můj jediný syn. Zemřel, když mu byly čtyři roky. Už je to skoro čtyřicet let.“
Zůstala jsem zticha. Měla jsem husí kůži.
Ona pokračovala:
„Píšu si… co by asi říkal, kdyby žil.
Co by si myslel, kdyby seděl v letadle, jako váš chlapec.
Píšu si jeho život, který nikdy neměl.
A dnes… když jsem uviděla vašeho syna, byl to… záblesk. Jako by na chvíli seděl vedle mě můj Adam.“
Slova, která mě dojala
Byla jsem v šoku. V očích jsem měla slzy.
Nikdy bych si nepomyslela, že pohled, který mi připadal znepokojující, byl ve skutečnosti projevem hlubokého smutku a lásky.
„Nezlobte se,“ řekla znovu, „nechtěla jsem vás zneklidnit. Já jen… někdy je těžké pustit ty, které jsme milovali. A když se na chvíli zdá, že jsou zpět… nechcete ten okamžik promarnit.“
Malý dárek
Před přistáním mi podala kousek papíru, vytržený z jejího zápisníku.
Na něm bylo napsáno:
„Dnes jsem si po mnoha letech představila, jaký by můj syn byl.
Díky vašemu chlapci.
Děkuji, že jste mi – aniž byste to věděli – darovala ještě jeden den s Adamem.“
Od té doby
Už je to několik měsíců od toho letu. Lukáš si nic nepamatuje. Ale já na tu ženu myslím často.
Na ten zápisník. Na tu ztrátu.
Na to, jak cizí dítě dokáže oživit vzpomínku na dávno ztracenou lásku.
A pokaždé, když se na Lukáše podívám, si uvědomím, jak křehký je každý den.
Závěrem
Někdy máme pocit, že nás cizí lidé sledují s odsudkem. Ale možná…
jen zahlédli v našem životě něco, co sami ztratili.
A snaží se to na okamžik znovu najít.
Třeba jen perem a papírem — v řádku, který nikdo jiný nikdy neuvidí.