Když Eliška, teprve šestiletá, začala tvrdit, že se pod její postelí schovává „muž s maskou“, její rodiče si mysleli, že si vymýšlí.
„To je jen další dětská noční můra,“ uklidňovala se její matka Veronika, zatímco jí hladila vlásky a ukládala ji ke spánku.

Ale Eliška se nepřestávala bát. Každou noc se budila s křikem. Každou noc říkala to samé:
„On mě sleduje. Leží pod mojí postelí. Má divnou bílou masku. A dýchá hlasitě…“
Otec, Petr, měl ale jasno — dcera prostě jen potřebuje méně kreslených filmů a více pravidelného režimu. Smál se a říkal:
„Příště si pod postelí najde draka nebo čerta.“
Kdyby jen tušil, jak blízko pravdě byla.
Dům, který se zdál bezpečný
Rodina žila na okraji města, v klidné vilové čtvrti. Dům měl zabezpečovací systém, vysoký plot, kameru u branky. Všechno působilo bezpečně. Rutina byla jasná — Veronika chodila na noční směny jako zdravotní sestra a Petr často pracoval do noci v pracovně v přízemí. Eliška spala v podkroví. Sama.
A právě tam — v tichu noci — tvrdila, že ji někdo sleduje.
Kamera pro klid duše
Jedné noci, kdy Eliška opět brečela a odmítala jít spát, dostala Veronika nápad:
„Nainstalujme kameru. Ukážeme jí, že pod postelí opravdu nikdo není.“
Petr souhlasil. Večer připevnil malou vnitřní bezpečnostní kameru do rohu Eliščiny ložnice. Kamera měla noční vidění a detekci pohybu. Bylo to hlavně na oko — pro Eliščin klid.
Nebo si to aspoň mysleli.
Následující ráno se Petr podíval na záznam.
To, co uviděl, mu okamžitě zvedlo žaludek.
Mrazivé zjištění
Ve 2:38 ráno se na záznamu objevilo slabé zachvění obrazu. Kamera zaregistrovala pohyb. Na první pohled nic.
Ale když Petr záznam zpomalil, uviděl něco… nepochopitelného.
Zpod Eliščiny postele se pomalu vysouvaly dvě ruce. Ruce dospělého člověka.
Pak se objevila hlava s bílou plastovou maskou. Bez výrazu, s černými otvory pro oči. Postava se dívala přímo na spící dítě. Dlouhé desítky vteřin.
A pak se opět pomalu stáhla zpět pod postel.
Petr ztuhl. Byl v šoku.
Za okamžik už telefonoval na policii.
Pátrání a šokující odhalení
Policie dorazila během několika minut.
Celý dům byl okamžitě evakuován.
Pod Eliščinou postelí už nikdo nebyl — ale za zadním panelem postele, v místě, kam by se nikdo dobrovolně neodvážil, byly nalezeny zbytky jídla, láhev s vodou, kus látky, a… starý, zapáchající batoh.
Uvnitř batohu — fotky Elišky.
Některé z ulice, jiné… zevnitř domu.
V jedné z přihrádek bylo také nářadí na vypnutí alarmu, které policii potvrdilo, že pachatel vnikl do domu vícekrát.
Ukázalo se, že šlo o muže ve věku okolo 40 let, bývalého technika, který pracoval před rokem pro zabezpečovací firmu, jež dům instalovala.
Byl propuštěn kvůli psychickým problémům.
A po výslechu sousedů se zjistilo, že ho několik lidí vidělo v posledních týdnech v okolí domu — ale nikdo tomu nepřikládal důležitost.
Trauma, které nezmizí
Eliška teď navštěvuje psychologa.
Začala opět mluvit, ale její spánek je neklidný. Každý večer před usnutím se ujišťuje:
„Mami, dnes tam nikdo není, že ne?“
Veronika ji už nikdy nenechala spát samotnou.
Rodina se přestěhovala. Nový dům. Nový začátek.
Ale důvěra v bezpečí domova je navždy pryč.
Poselství
Všichni jsme se někdy smáli dětským nočním můrám.
Příběhům o bubácích, příšerách nebo maskovaných mužích.
Ale někdy… děti nefantazírují.
Někdy jen vidí to, co my odmítáme uvěřit.
A až příliš pozdě zjistíme, že jejich strach nebyl přehnaný — ale oprávněný.