Každá nevěsta má svou představu o dokonalé svatbě. Některé sní o svatbě na zámku, jiné na louce, u jezera, v rodinném kruhu nebo s desítkami hostů. Já jsem chtěla jen jedno: aby to byl den plný lásky. Měla jsem svého muže, milující rodinu, přátele – a krásný starý kostel uprostřed našeho města.
Ale netušila jsem, že největším zdrojem dramatu nebude počasí, nervozita ani zapomenuté prstýnky. Byla to moje tchyně.
A to, co udělala, překročilo všechny hranice. Smuteční vůz před kostelem? To byl jen začátek.
Začalo to nevinně. Nebo ne?
Jana, moje budoucí tchyně, mě nikdy neměla ráda. Od samého začátku mi dávala najevo, že „její chlapeček“ by si zasloužil něco víc. Někoho jiného. Někoho „vzdělanějšího“, „reprezentativnějšího“ – zkrátka někoho, kdo by více zapadal do její představy o dokonalé rodině.
Ačkoli jsem se snažila, byla vždy chladná. Neurčitě milá na veřejnosti, ale tvrdá a ledová v soukromí. Přesto jsem doufala, že svatba bude jakýmsi novým začátkem. Spojením, usmířením. Mýlila jsem se.
Den svatby – a šok, který nikdo nečekal
Bylo sobotní ráno. Slunce svítilo, šaty připravené, kostel vyzdobený, hudba nacvičená. Hosté se začali scházet. Nervozita ve mně stoupala, ale byla to ta příjemná, očekávaná. Všichni se usmívali.
A pak… někdo vykřikl.
„Proboha… co to je?!“
Když jsem vystoupila z auta, zahlédla jsem černý smuteční vůz, zaparkovaný přímo před hlavním vchodem do kostela. Na kapotě ležel věnec. A na něm stuha s nápisem: „Na rozloučenou, zdravý rozum mého syna.“
Hosté ztichli. Fotograf upustil foťák. Moje matka zbledla. Kněz vyšel ven a jen nevěřícně zíral.
Uvnitř vozu bylo otevřené víko rakve. A v ní – ne, opravdu to není výmysl – figurína nevěsty, oblečená v laciné bílé šaty, potřísněné červenou barvou. V náručí držela zvadlý pugét.
A kdo stál opodál? Jana. Moje budoucí tchyně.
V tmavých slunečních brýlích, v dokonalém kostýmku, klidná. S pohárkem šampaňského v ruce.
„Říkala jsem, že se toho nedožiju. A taky že ne. Tohle je konec,“ pronesla hlasem tak klidným, až to bylo děsivé.
Paul – můj snoubenec – přišel o pár minut později. Když pochopil, co se děje, vybuchl. Ne před rakví, ale před vlastní matkou. Došlo k hlasité hádce. Slova jako „toxická“, „nemocná“, „ostuda“ padala jedno po druhém. Lidé se dívali, šeptali si, někteří odešli.
Já jsem jen stála. V šatech, se závojem, s kyticí v ruce… a připadala jsem si jako herečka v hororu, do kterého mě nikdo neobsadil.
Vzali jsme se. Ale bylo to hořké.
Obřad se nakonec konal. Zcela jinak, než jsem si přála. Atmosféra byla napjatá. Smíchy se změnily na tiché soucitné pohledy. Polibek byl rozpačitý. A i když jsem věděla, že Paul za nic nemůže – tohle zůstalo mezi námi jako stín.
Na hostinu Jana nepřišla. Nikdy se neomluvila. Veřejně prohlásila, že náš sňatek neuznává.
O několik let později…
S Paulem jsme pořád spolu. Máme syna. A Jana? Ta žije sama. Od narození vnuka ho viděla jednou. Na fotce. Ne proto, že bychom jí to zakazovali – ale protože o to nestála.
Když se mě někdo dnes zeptá na naši svatbu, usměju se a řeknu:
„Nejlepší svatební dar? Že jsme přežili. Spolu.“
Ale ten obraz – smuteční vůz před kostelem, figurína v rakvi, slova na věnci – to ve mně zůstane navždy.