Klára nikdy nevěřila na pohádky o lásce. Odmala ji matka učila, že jistota a peníze jsou důležitější než motýlci v břiše. Když jí bylo dvacet pět, seznámila se s panem Havlíkem – elegantním, uhlazeným mužem, který byl sice o čtyřicet let starší, ale zato vlastnil několik nemovitostí, galerii a víkendové sídlo ve Švýcarsku.

Svatba byla honosná. Zámeček na okraji Prahy, šampaňské teklo proudem, a Klářiny kamarádky záviděly její nový život. Všechno vypadalo perfektně – až do té noci.

Ve chvíli, kdy zůstali o samotě v ložnici s baldachýnem, pan Havlík se posadil do křesla, zapálil si doutník a dlouze se na Kláru podíval. Mlčel. Pak pomalu řekl:

„Teď, když jsi moje žena, mám pro tebe jednu otázku…“

Klára se usmála. „Samozřejmě, ptej se.“

Jeho oči potemněly. „Co jsi ochotná obětovat… abys zůstala bohatá?“

Kláře se stáhl žaludek. „Jak to myslíš?“

Starý muž se naklonil blíž. „Moje první žena si vybrala peníze. Moje druhá si vybrala svobodu. Ani jedna už není mezi námi.“

V místnosti zavládlo hrozivé ticho. Klára měla pocit, že se jí zastavilo srdce.

„A teď je řada na tobě.“