Když jsme vyklízeli dům po mojí prababičce, narazili jsme na předmět, který mě okamžitě zaujal. Byl uložený v dolním šuplíku staré kredence, obalený utěrkou, jako by ho tam někdo záměrně schoval. Na první pohled působil nenápadně – kus dřeva s kovovým hrotem a drobnými rytinami na rukojeti. Připomínal váleček, ale byl menší, zvláštně tvarovaný. Nikdo z rodiny si nepamatoval, že by ho někdy viděl používat.

Zvědavost mě nenechala být. Začal jsem pátrat ve starých knihách, ptal se pamětníků a dokonce se obrátil na etnografické muzeum. A postupně se přede mnou začal odkrývat příběh, který bych nikdy nečekal.

Ukázalo se, že tenhle zvláštní předmět byl kdysi běžnou součástí domácností – říkalo se mu «ochranný tlouk». Sloužil nejen ke kuchyňské práci, jako je drcení koření nebo bylin, ale měl i hlubší význam. Lidé věřili, že díky rytmickému klepání a tvaru přenáší pozitivní energii do jídla. A nejen to – při správném použití měl “vyhánět” nemoc, hádky a zlé myšlenky z domu.

V určitých regionech se dokonce používal během rodinných rituálů. Starší ženy v rodině s ním poklepávaly na stůl nebo okenní rám při bouřkách nebo nemocích. Bylo to gesto, které mělo chránit domácnost. Podle babiččiných poznámek, které jsem později objevil v sešitu zašitým do ubrusu, „tlouk nemá jen sílu úderu, ale sílu záměru.“

Jak šel čas, nástroj upadl v zapomnění. S moderními mixéry, elektrickými mlýnky a novými přístupy k vaření se ztratil nejen z kuchyní, ale i z paměti. A přitom byl víc než jen praktickou pomůckou – byl tichým strážcem domácí pohody.

Dnes ho mám doma vystavený na polici. A i když ho nepoužívám tak, jak to dělala prababička, občas si ho vezmu do ruky. Poklepu jím jemně o stůl, když se doma necítím dobře. Ne proto, že bych věřil v magii – ale protože v tom gestu je něco zvláštně uklidňujícího. Něco, co nám připomíná, že dřív lidé vnímali svět jinak – pomaleji, citlivěji a s úctou k věcem, které dnes považujeme za obyčejné.

A možná právě v tom je ta skrytá síla.