Některá jména zůstanou navždy zapsaná v našich srdcích. Ne kvůli slávě, ne kvůli titulům, ale kvůli tomu, co v nás zanechala. Taková byla i ona – žena, jejíž přítomnost dokázala prosvětlit i ten nejtěžší den. Dnes se loučíme, ale zároveň děkujeme. Protože její světlo nezhaslo. Jen se přesunulo jinam.

Byla jako hvězda na večerním nebi – tichá, klidná, ale stálá. Nesnažila se být středem pozornosti, a přesto si ji každý pamatoval. Uměla naslouchat, když ostatní křičeli. Hřála, když bylo chladno nejen venku, ale i v duši. A i když někdy mlčela, v jejím pohledu bylo víc moudrosti než v dlouhých projevech.

Vzpomínám si, jak říkala: „Skutečná láska není v tom, co dáváme nahlas, ale v tom, co děláme potichu.“ A přesně tak žila. Pomáhala, aniž by chtěla zásluhy. Povzbuzovala, aniž by soudila. Nesla v sobě sílu, která nemusela být hlasitá, aby byla opravdová.

Dnes, když skláníme hlavu v tichu, necítíme jen smutek. Cítíme vděčnost. Za všechno, co předala. Za každé slovo, které zahřálo. Za každou chvíli, která díky ní dostala smysl.

Její světlo tu zůstává. V očích těch, kterým ukázala cestu. V srdcích těch, které naučila milovat beze strachu. V každodenních gestech laskavosti, které jsme od ní převzali – možná nevědomky, ale upřímně.

Loučíme se, ale v srdci víme, že některé hvězdy nikdy nezhasnou. Jen se přesunou výš, aby svítily dál. A ona je právě jednou z nich.

Děkujeme. Nikdy nezapomeneme.