— Aspoň si vezmi pareo, děsíš lidi svými tvary, — líně protáhl Vitalik, otočil se na břicho a shrnul písek mým směrem. — Vážně, mami, v tvém věku a ještě dvojdílné plavky?

Dáša, aniž by odtrhla oči od telefonu, jen mlčky přikývla na jeho podporu. Klidně jsem si upravila ramínko podprsenky a vzpomněla si na ranní odraz v zrcadle: na svých dvaapadesát jsem vypadala docela dobře. Tři tréninky týdně nebyly zbytečné.

— A co přesně ti vadí? — zeptala jsem se ledovým tónem, zatímco jsem si natírala opalovací krém a předstírala, že si jeho posměšků nevšímám.

Vitalik si pohrdavě odfrkl. Bylo vidět, že si užívá, kolik je kolem lidí a jak může hrát divadlo pro publikum.

Celou tu dovolenou jsem zaplatila já: letenky, hotel, jídlo, koktejly — úplně všechno. A on, jako obvykle, už třetím rokem „hledal sám sebe“, zatímco ležel na gauči a mudroval o tom, jak ho svazuje obyčejný život. Zatímco Dáša pracovala ve dvou zaměstnáních, on vedl hluboké řeči o osudu a odpočíval na cizí účet.

Vitalik miloval mluvit nahlas hlavně tehdy, když měl publikum. Připadal si pak vtipný a sebevědomý.

— Vitali, mohl bys dojít pro vodu? — požádala ho tiše dcera.

— Teď ne, je vedro. Ať se radši projde maminka, aspoň jí to prospěje, — mávl rukou.

Pomalu jsem vstala. Na pláži byl hluk: děti se smály, racci křičeli, prodavači občerstvení se překřikovali. Ideální místo pro malé finále, pomyslela jsem si.

— Dášo, no tak jí něco řekni, vždyť je to trapné! — pokračoval zeť hlasitěji, očividně kvůli okolním lidem. — Všichni se dívají!

miloval předvádění před publikem;
na jeho manipulace jsem už dávno přestala reagovat;
dcera zatím mlčela, ale bylo vidět, že je jí to nepříjemné.

Sundala jsem lehký přehoz a zůstala jen v jasně tyrkysových bikinách. Vitalik se dokonce nadzvedl na lokti, aby jeho další poznámka zazněla co nejhlasitěji.

— Fuj, bába v bikinách! — zařval přes celou pláž.

A pak jsem se k němu otočila zády.

V tu chvíli jeho smích okamžitě utichl. Sklouzl z lehátka a s tupým žuchnutím spadl do písku, směšně rozhazoval rukama.

Nespadl kvůli nešikovnosti. Šokovalo ho totiž to, co jsem měla na zádech.

Předchozí večer jsem zašla do salonu na promenádě, kde mi tatér Nikita půl hodiny pečlivě nanášel speciální voděodolnou barvu přes šablonu. Smál se u toho tak, že mu tekly slzy, a nakonec si ani nevzal peníze — prý na něco takového jen tak nezapomene.

Velkými černými písmeny jsem měla přes záda napsáno:

„VITALIKU, TVOJE MILENKA SVĚTLANA ČEKÁ NA ZAPLACENÍ SAUNY. TCHYNĚ O VŠEM VÍ.“

A pod tím menším písmem:

„P. S. PENÍZE NA DOVOLENOU JSEM ZABLOKOVALA.“

Na pláži zavládlo ticho. Pak někdo vyprskl smíchy. A po něm další.

— Mami? — zachvěl se Dášin hlas.

Otočila jsem se zpátky k nim i k pobavenému publiku. Vitalik se snažil vstát, zamotával se do ručníku a vypadal čím dál zoufaleji. Ve tváři mu naskákaly rudé skvrny.

— To je vtip?! — zachraptěl a plival písek. — Tobě přeskočilo!

Dáša se podívala na mě, pak na svého muže. A poprvé v jejích očích nebyl zmatek, ale zvláštní klid, jako by jí spadl kámen ze srdce.

— Světlana? — zeptala se skoro lhostejně. — To je ta „manažerka logistiky“, o které jsi mluvil?

Vitalik zbledl.

— Dášo, to je nesmysl! Nějaká blbost! Fotomontáž! — začal koktat.

Jen jsem se pousmála. Jeho telefon byl už dávno synchronizovaný s tabletem, který nechal doma. Tajný agent z něj opravdu nebyl.

Lidé kolem už neskrývali pobavení. Jeden muž dokonce vykřikl:
— Bravo! — a pozvedl plechovku s pitím, jako by tleskal představení.

Dáša ke mně přišla a vzala pareo. Ale místo aby mě zakryla, pevně ho stočila do provazu.

— Ty jsi mu opravdu zablokovala kartu? — zeptala se.

— Ano. A zrušila jsem i jeho zpáteční letenku, — odpověděla jsem klidně.

Vitalik úplně ztratil půdu pod nohama.

— Vy to myslíte vážně?! Vždyť já teď nemám ani korunu!

— Ale máš Světlanu, — odpověděla jsem. — Tak ať ti koupí letenku ona. Když je u vás na logistiku.

Dáša se najednou rozesmála — ne zle, spíš lehce a osvobozujícím způsobem. Pak zetě prudce švihla stočeným pareem přes nohy.

— Okamžitě zmiz!

— Dášo, co blázníš?!

— VEN! — její hlas zazněl tak tvrdě, že na okamžik utichli i racci. — Do pokoje se nevracej. Věci si vyzvedneš na recepci.

Vitalik se rozhlédl kolem sebe, jako by čekal zastání, ale celá pláž očividně stála na straně „báby v bikinách“. Vyskočil, popadl pantofle a kulhavě zmizel za smíchu rekreantů.

Když se všechno uklidnilo, zhluboka jsem vydechla. Záda mě pálila už jen od slunce, ne od studu.

— Hezké písmo, — poznamenala Dáša a prohlížela si nápis. — Gotika?

— Tatér si dal opravdu záležet, — usmála jsem se.

— A jak ses o Světě dozvěděla?

— Jeho telefon byl propojený s tabletem, — vysvětlila jsem. — Tak jednoduché to bylo.

Znovu jsme se uvelebily na lehátkách. Okolo postupně utichaly rozhovory a lidé se vraceli ke svým věcem. Jen blondýnka vedle nás na mě mrkla a ukázala palec nahoru.

— Mami, zbyl ještě opalovací krém? — zeptala se Dáša.

— Samozřejmě.

Vymáčkla jsem trochu krému do dlaně a začala jí natírat ramena.

— A co bude s Vitalikem? — zeptala se tiše.

Dáša se podívala na moře a usmála se.

— Ať se dál hledá. Jen tentokrát za svoje.

Večer jsme spolu zašly do hotelové restaurace, objednaly si grilovanou rybu a láhev vína. Na pokoji už Vitalik nebyl — jeho přítomnost připomínala jen osamělá ponožka pod postelí.

Když mi přišlo oznámení z banky o neúspěšném pokusu o platbu, jen jsem spokojeně usmála a objednala nám největší dezert v nabídce.

Někdy totiž ta nejlepší dovolená začne ve chvíli, kdy konečně přestanete tolerovat cizí drzost.

A ten den jsme to s Dášou pochopily dokonale.