Do nemocnice přivezli tři těhotné ženy, ale jakmile se lékař podíval hlouběji, odhalená fakta úplně změnila celou situaciToho roku byla podzimní sezóna na Valdajské vrchovině krutá a neklidná. Severní vítr hnal ulicemi Starolesí mokré listí, strhával poslední zlaté koruny ze starých dubů a večer se proměnil v opravdovou bouři, jaká tu přichází jednou za desetiletí. Déšť bičoval taškové střechy okresního městečka tak silně, že to vypadalo, jako by samo nebe chtělo smýt všechen prach, lež a únavu nahromaděnou během léta. Řeka Světlyň se rozvodnila, ztemněla a její kalné vody se nebezpečně přibližovaly k pilířům starého kamenného mostu.

Právě v tu bouřlivou noc, kdy i lampy na hlavním náměstí poblikávaly a hrozily zhasnutím, přijali na pohotovosti Centrální okresní nemocnice doktora Haase postupně tři ženy. Nepoznaly se, jejich osudy tekly různými směry, ale neúprosná síla přírody a kalendáře je svedla pod jednu protékající střechu během jediné služby doktora Miroslava Andrejeviče Zimina.

Hodiny na věži městské radnice odbily jedenáct, přehlušujíce déšť, když se vstupní dveře s těžkým zaskřípáním otevřely a do sterilního zápachu chloru a léků vpustily vůni ozónu a mokré vlny.

První se na prahu objevila žena, která působila velmi mladě, ale její pohled prozrazoval takovou únavu, jako by prožila několik životů. Voda jí stékala z lehkého pláště na dlaždice a vytvářela tmavé louže. Oběma rukama si chránila velké břicho, jako by ho chtěla ubránit před celým nepřátelským světem.

Jmenovala se Taísie Nekrasovová. Bylo jí sedmadvacet, ale kvůli bledosti a úzkostně staženému výrazu vypadala mnohem mladší. V očích měla němou otázku a strach, který se zoufale snažila skrýt.

— Jak dlouho jste těhotná, miláčku? — zeptala se sestra Galina Stěpanovna.

— Třicet pět týdnů… Ale všechno začalo moc brzy. A bolesti nejsou normální. Bojím se.

— Nebojte se, nejste tu sama, — uklidnila ji sestra a kývla na sanitáře. — Na pokoj číslo tři. Doktor Zimin se na vás podívá.

Sotva vozík zmizel za rohem chodby, dveře znovu rozrazil vítr. Tentokrát vstoupila vysoká elegantní žena kolem pětatřiceti let. I promoklý kašmírový kabát na ní vypadal luxusně. Pohybovala se hrdě, přestože bylo vidět, že kontrakce už začaly dávno.

Jmenovala se Aglaja Tichomirovová.

— Dobrý večer, — pronesla tónem zvyklým rozkazovat. — Potřebuji mluvit s vedoucím oddělení. Byla jsem sledována na klinice v hlavním městě u profesora Listěva, ale počasí vše změnilo. Doufám, že máte podmínky pro předčasný porod.

Galina Stěpanovna se jen pousmála.

— U nás se rodilo i na poli. A děti přežily. Pátý pokoj.

Aglaja sevřela rty, ale nic nenamítala.

Déšť mezitím zesílil v šedou neproniknutelnou stěnu. Kolem půl jedné v noci se do nemocnice vpotácel statný muž v promaštěné vatované bundě. Téměř nesl třetí pacientku — drobnou dívku s obrovskýma vystrašenýma očima.

— Moje Anička! — bědoval. — Chytlo ji to cestou! Jsme ze samoty za řekou. Vody jí praskly!

Dívka se jmenovala Anna Větrovová. Bylo jí sotva dvacet. Mlčela, jen se třásla strachy.

Tak se během jediné hodiny ocitly v nemocnici tři ženy. Pokoj číslo tři, pět a sedm. Taísie, Aglaja a Anna.

A tehdy ještě žádná z nich netušila, že je spojuje jeden jediný muž.

Doktor Miroslav Andrejevič Zimin sloužil tu noc už dvaadvacátý rok. Byl to unavený muž s pronikavým pohledem a rozcuchanými prošedivělými vlasy. Často říkal, že v jeho profesi je nejdůležitější všimnout si toho, co není napsané v kartě.

A tentokrát ho intuice varovala téměř okamžitě.

Začal u Taísie. Seděla na posteli a nepřítomně hleděla na mokrou skvrnu na zdi.

— Jsem doktor Zimin. Povězte mi, koho máme kontaktovat? Manžela? Rodiče?

Taísie se trpce pousmála.

— Nikoho. Rodiče zemřeli. A muž… když zjistil, že čekám dítě, zmizel. Řekl, že na to není připravený.

— Můžeme alespoň zapsat jméno otce dítěte?

— Vladislav Ignatov.

Doktor zpozorněl.

O chvíli později vešel do pátého pokoje.

— Jméno otce? — zeptal se.

— Vladislav Andrejevič Ignatov. Můj manžel, — odpověděla Aglaja hrdě.

Ziminovi ztuhla ruka nad formulářem.

Když nakonec přišel za Annou, cítil už nepříjemné tušení.

— Otec dítěte?

Dívka zrudla a nesměle zašeptala:

— Vladik… Vladislav Andrejevič. Slíbil, že si mě vezme, až se narodí miminko.

Doktor vyšel na chodbu a cítil, jak se mu sevřel žaludek.

Tři ženy.
Tři těhotenství.
Jeden muž.

A každá věřila, že právě ona je jediná.

Když si později prohlížel všechny tři karty vedle sebe, udeřil venku hrom tak silně, až se roztřásla okna.

Vtom zazvonil telefon.

— Pane doktore, — zavolala sestra. — Přijel Vladislav Ignatov. Ptá se po své ženě.

Ignatov stál dole v hale v drahém kabátě, sebejistý a uhlazený.

— Jsem tu za Aglajou, — řekl s nacvičeným úsměvem. — Jak je na tom?

— Pojďte se mnou, — odpověděl Zimin ledovým hlasem.

V ordinaci před něj položil tři karty.

— Taísie Nekrasovová.
Aglaja Tichomirovová.
Anna Větrovová.

A u všech stejné jméno otce.

Úsměv zmizel Ignatovovi z tváře.

— To je omyl…

— Ne. To je vaše práce.

Muž dlouho mlčel.

— Co ode mě chcete? Abych jim to řekl teď? Přímo před porodem?

— Ne, — odpověděl Zimin. — Nejdřív zachráním děti. A vy tady zůstanete a budete se modlit, aby všechny tři přežily.

Bouře zuřila celou noc.

První rodila Anna. Křičela strachy a její otec jí držel ruku.

Ve čtyři sedmnáct ráno se narodil drobný chlapec.

— Žije… — rozplakala se Anna.

Krátce nato se stav Aglaji prudce zhoršil. Lékaři ji okamžitě vezli na sál.

V pět čtyřicet se narodila holčička vážící sotva sedm set gramů.

— Chci ji pojmenovat Věra, — zašeptala Aglaja.

Nejtěžší porod čekal Taísii.

— Jsem úplně sama, pane doktore, — řekla při svítání.

— Ne, nejste, — odpověděl tiše.

V osm dvanáct ráno porodila klidnou holčičku se šedýma očima.

Bouře skončila.

Další tři dny děti bojovaly v inkubátorech o život. Ignatov zůstával na parkovišti před nemocnicí. Posílal drahé léky, květiny a peníze, ale Zimin mu zakázal vstoupit k ženám.

A pak, čtvrtý den, se stalo něco nečekaného.

V nemocniční hale seděly vedle sebe Taísie, Aglaja a Anna.

V noci si začaly povídat. O Vladikovi.
O slibech.
O lžích.

A samy pochopily pravdu.

Byl šok. Slzy. Dlouhé ticho.

Ale nakonec se nerozešly.

— Co budete dělat? — zeptal se Zimin.

Aglaja se narovnala.

— Už jsme se rozhodly. Dostaneme od něj peníze na děti. Ale jinak bude pro nás mrtvý.

— Já půjdu studovat, — řekla Anna. — Můj syn nebude nic postrádat.

— A já budu svou dceru vychovávat v lásce, — dodala Taísie.

Pak se na sebe podívaly.

— Nejsme nepřítelkyně, — řekla tiše Anna.
— Jsme sestry v neštěstí, — doplnila Taísie.

Druhý den ženy odcházely z nemocnice společně.

Ignatov stál u vchodu.

— Prosím… vysvětlím vám to…

Ani jedna se nezastavila.

Jen Anna se na okamžik otočila. Už v jejích očích nebyla zamilovanost ani strach. Jen tiché zklamání.

To bolelo víc než jakákoli nenávist.

Patnáct let poté seděl profesor Zimin v městském parku.

Na trávě seděli tři teenageři — dvě dívky a chlapec.

Jedna četla knihu.
Druhý opatrně přikrýval dekou třetí.

Nedaleko stály tři ženy.

Anna se stala architektkou.
Aglaja vedla nadaci pro samoživitelky.
Taísie pracovala jako dětská psycholožka.

Dívaly se na své děti a v jejich očích byl klid.

K Ziminovi přiběhl chlapec a podal mu jablko.

— Pane doktore, to je pro vás. Mamka říká, že jste největší kouzelník ve městě.

Miroslav Andrejevič se usmál, zakousl se do jablka a podíval se na čisté letní nebe.

Bouře už dávno skončila.

A v tom novém světě nakonec zůstalo nejdůležitější jediné — lidé, kteří dokázali zůstat lidmi.