Veniamin měl klasické zbarvení, kterému se lidově říká „markýz“: hřbet měl tmavě modročerný, stejný odstín měly i uši a ocas, zatímco náprsenka na hrudi, tváře, úhledné bílé „ponožky“ na tlapkách, bříško, špička ocasu a bílý trojúhelník na čele zářily světlostí. Dohromady s přirozenou kočičí pružností to vyvolávalo dojem něčeho „elegantního jako koncertní křídlo“. A Venkovy oči byly zelené, zamyšlené — pohled hodný váženého interpreta nočních kočičích serenád pod okny ve stylu kočičí country hudby.

Kocour byl neobyčejně vychovaný. Neskákal na stůl, neničil nábytek drápy a ani se s vážnou tváří Isaaca Newtona nesnažil shazovat předměty z komody, aby zkoumal, jak padají při zemské přitažlivosti. Jaký byl jako kotě, se dalo jen hádat: možná šplhal po záclonách, kácel vánoční stromky a honil hračky. K nám se ale dostal už dospělý, s hotovou povahou a zformovaný jako skutečná kočičí osobnost. Navíc předtím vůbec nežil v bytě.

Než se objevil u nás, bydlel Veniamin v garáži rybářského družstva na druhém břehu řeky. Jenže pak se o něj začali zajímat: vyměnil se vedoucí garáže a nový šéf byl vášnivý milovník psů a stejně zapřisáhlý odpůrce koček. A právě to rozhodlo o Venkově osudu. Přinesl nám ho můj švagr, který tam pracoval jako svářeč.

— Jinak ho ty šéfovy lajky určitě roztrhají. Nemohli byste ho vzít k sobě? — prosil.

Tak jsme souhlasili. A Veniamin se jako mladý krasavec okamžitě pustil do „vylepšování kočičí genetiky“ v širokém okolí.

A prosím vás, neházejte po mně teď pantofle kvůli tématu „volného pohybu koček“ a všem těm rizikům. Psal se konec osmdesátých let, nebylo to město, ale Kamčatka… tehdy tam o veterinární péči pro kočky, natož o kastraci, skoro nikdo nic nevěděl. A kdyby se o tom někdo zmínil místnímu poloožralému veterináři z farmy, nejspíš by se na něj podíval jako na blázna.

Přestože Veněk často vyrážel „za láskou“, žádná z koček pro něj nebyla výjimečná. Ke všem se choval stejně a žádnou neupřednostňoval. A tak to pokračovalo, dokud se na obzoru neobjevila ona… Muška.

Ten den jsem se vrátil domů po noční směně, osprchoval se a okamžitě usnul. Kolem poledne mě jemně probudila dcera, která přišla ze školy.

— Tati, vstávej, tohle musíš vidět. Veněk si přivedl domů rodinu…

Doploužil jsem se chodbou do kuchyně — a zůstal stát jako opařený. Veniamin tam seděl v důstojné kočičí póze: hřbet vyklenutý, tlapky pečlivě složené pod sebou, ocas omotaný kolem předních pacek, uši i vousky nasměrované dopředu…

A přímo před ním se po podlaze batolila tři koťata. Jejich vzhled doslova křičel po kom půjdou: stejné tmavé hřbety, stejné bílé ponožky, stejné náprsenky a bílé štětičky na koncích černých ocásků. Udělal jsem ještě pár kroků — a znovu ztuhl. To, co jsem uviděl dál, byl úplný šok.

Z Veniaminovy misky, a to ne jen že jedla, ale doslova hltala rybu s pohankou, hubená zubožená kočka v mourovatém zbarvení. Šedavě pruhovaná, s potrhanýma ušima a uštvaným výrazem.

A když zvedla hlavu a podívala se na mě — úplně jsem oněměl: měla jen jedno oko.

— Já jsem teprve přišla ke dveřím, — začala se dcera omlouvat, — a oni všichni seděli na rohožce u prahu, Veněk vpředu. Chtěla jsem je vyhnat, ale pak jsem si všimla, že má něco s okem…

— A udělala jsi dobře, že jsi je pustila! — odpověděl jsem ostře.

Zkusil jsem se kočky opatrně dotknout, ale okamžitě se napjala, ucukla a zasyčela. Bylo vidět, že důvěřovat lidem už dávno zapomněla. Asi neměla takové štěstí na lidi jako Veniamin u nás. A člověku až běhal mráz po zádech při představě, co by se stalo, kdyby na ni a koťata narazily místní lajky — drsní polodivocí lovečtí psi. A už samotný fakt, že byla jednooká, vypovídal mnohé o jejím minulém životě.

Nakonec jsme si nechali celou rodinu. A víte co? Přineslo to nečekaný obrat: kocour se najednou stal vzorně domácím! Dřív se na dvoře našeho třípatrového domu rval s jinými kocoury kvůli kočkám, teď se jeho zájmy změnily. Pral se už jen kvůli teritoriu — ne kvůli kočičím dámám. Zbitý a rozcuchaný po rvačkách se vždycky vracel domů ke své jednooké družce.

Večer si lehávali do svého útulného hnízda — velké krabice pod kuchyňským stolem. A tam Veniamin s pečlivou něhou olizoval svou zesílenou Mušku a zvláštní pozornost věnoval místu kolem jejího zraněného oka.

Časem se mi přece jen podařilo přinutit místního „zvířecího specialistu“, aby ji léčil. Ne bez problémů: musel jsem ho chytit za límec pláště a pak podplatit lahví něčeho ostřejšího. A to za tehdejší prohibice nebylo zrovna jednoduché.

Koťata jsme úspěšně rozdali — a chlapi z toho rybářského družstva, když zjistili, že jsou potomky Veniamina, si je rozebrali rychlostí blesku, jako by šlo o koťata vzácného plemenného kocoura. Ostatní se ochotně zapisovali do pořadníku, protože bylo jasné, že Muška ještě další koťata mít bude.

A tak to šlo dál: šedivá družka našeho „markýze“ přivedla na svět ještě dvě další várky koťat. Pak se ale jednou znovu zatoulala — a už se nevrátila. Věrností svému kavalírovi ostatně nikdy nevynikala, to jsme už pochopili.

Hledali jsme ji celé dny: volali jsme pod okny, procházeli dvůr, nakukovali do opuštěných kůlen a pročesávali olšové křoví na blízkém kopci. Ale marně. Aspoň že poslední koťata — některá podobná Venkovi, jiná ne — už byla odrostlá. Brzy si je rozebrali všichni, kdo byli zapsaní v pořadníku.

Jenže samotný Veněk posmutněl. Někdy celé hodiny nehnutě seděl na parapetu a upřeně hleděl ven, jako by na někoho čekal. Nebo pomalu bloumal po dvoře a čas od času se pustil do prudkých rvaček s jinými kocoury. Ale žádná nová družka mu radost nepřinesla — žádnou už nikdy nepřivedl k našim dveřím.

Jedinou připomínkou jeho někdejší „mužské slávy“ zůstávali mladí kocouři s typickým „markýzovým“ zbarvením, kteří se pravidelně objevovali na jaře a na podzim. Byli jako živý důkaz toho, že stárnoucí Veniamin ještě pořád drží formu a neztratil poslední zbytky někdejší energie.

Do opravdového „důchodu“ se Veněk dostal někdy kolem roku 1998. Přestal chodit ven, spal osmnáct až devatenáct hodin denně a jedl málo. Bylo vidět, že stárne nejen tělem, ale i duší.

A pak se v červenci 1999 stalo něco zvláštního: najednou začal žalostně mňoukat u dveří, škrábat drápy do prahu a neústupně žádat, aby mohl ven. Chápal jsem, že nekřičí jen tak, a tak jsem šel za ním — i když jsem se v duchu bál, aby někde neskončil v tlamě psů.

Veniamin scházel z našeho třetího patra těžce, jako unavený stařec; na každém schodu klopýtal, jako by ho tlapky už neposlouchaly. Pak obešel dům a zamířil ke strmému kopci asi třicet metrů od domu. Chtěl jsem ho vzít do náruče a pomoct mu, ale zuřivě se bránil, jako by říkal: „Neopovažuj se — musím dojít sám.“

Když vystoupal na plochý vrchol tundrového návrší, zastavil se u klikatého výběžku rokle, plného děr a výmolů. Náhle se otočil a podíval se mi přímo do očí — jako by mi chtěl něco říct nebo si mě navždy zapamatovat. Jeho zelené oči jako by se dívaly až do duše. A pak nečekaně svižně, navzdory své stařecké slabosti, vklouzl do jedné z děr pod svahem. A zmizel ve tmě.

Čekal jsem na něj, volal ho jménem a naslouchal každému šustnutí. Pak jsem se pokusil prolézt za ním — ale v úzkých chodbách těch zemních „jeskyněk“ jsem jen schytal pár mokrých hroud hlíny za límec a několikrát sáhl do nějakých zvířecích výkalů. Nakonec jsem se vrátil domů.

Doma jsem si umyl ruce, vzal baterku a sáček krmiva, které už tehdy dávno prodávali v obchodech. Vrátil jsem se tam a znovu ho volal. Ale kocour už nevyšel. Neodpověděl. A já musel odejít s vědomím, že jsem ho možná viděl naposledy.

Už se nikdy nevrátil. Možná tedy není jen povídačka to, že staří kocouři odcházejí zemřít daleko od domova. A nám nezbylo než věřit — nebo alespoň tiše doufat — že ten keř plané šípkové růže s purpurovými květy, který vyrostl další léto na jižním svahu rokle, není jen obyčejná rostlina. Ale sám Veniamin — ve své nové nádherné podobě.