Zatímco manželka tahala domů těžké nákupy a starala se o děti, manžel si bezstarostně užíval dovolenou s milenkou na pláži. Jenže jejich idylka skončila ve chvíli, kdy mu na telefon přišla zpráva s fotografiemi – a on strnul hrůzou.Ležel na boku a líně pozoroval moře. Vedle něj se na lehátku protahovala milenka. Na nose měla sluneční brýle, pokožka se jí leskla od opalovacího krému a na rtech jí pohrával úsměv člověka, kterému všechno prochází.

Otočila se k němu, opřela se o loket a posměšně se zeptala:

— A tvoje žena… nic netuší?

Pousmál se a pokrčil rameny.

— Ne. A ani se jí to netýká.

— Jak netýká? — naklonila hlavu. — Sedí doma, zatímco ty jsi tady se mnou. Opravdu nic nepoznala?

Protáhl se a unaveně odpověděl:

— Nemá na to čas. Pořád něco řeší. Školka, škola, vaření, praní. Myslí si, že to je život. A že je mezi námi všechno v pořádku.

Milenka se tiše zasmála.

— Pohodlné. Taková manželka je sen. Všechno táhne sama a ty si užíváš. Ale řekni mi… kdy se s ní konečně rozvedeš?

Tentokrát se jí podíval přímo do očí.

— Brzy. Opravdu brzy.

— To říkáš už rok, možná dva, — odfrkla si. — Nejsem dvacetiletá holka, abych čekala věčně.

— Řekl jsem brzy, — odpověděl ostřeji. — Jen to musím udělat správně. Bez scén.

— Jasně. Protože ona zase všechno snese a bude mlčet, že? Vždyť víš, že sama neodejde.

Chtěl něco namítnout, ale v hlavě se mu vybavil obraz manželky. Každý den vláčela těžké tašky z obchodu, starala se o děti, řešila jejich problémy a večer usínala vyčerpaná, aniž by se pořádně najedla. Tak si na to zvykl, že to přestal vnímat. Připadalo mu to normální.

Milenka vstala, upravila si vlasy a pronesla:

— Jdu koupit vodu. Ty zatím odpočívej.

Vzala plážovou tašku a odešla směrem ke stánku. Zůstal sám pod palmou.

Podíval se na moře. Pak na telefon položený vedle ručníku.

Právě přišla zpráva.

Od manželky.

Nejdřív tomu nevěnoval pozornost. Myslel si, že zase píše něco o dětech nebo o nějakém domácím problému. Otevřel chat s lehkou podrážděností.

Uvnitř byla jediná fotografie.

Když ji otevřel, krev mu ztuhla v žilách.

Byl to snímek obrazovky konverzace.

A okamžitě poznal, komu patří číslo.

Byla to jeho milenka.

Psala si s nějakým mužem.

Prsty mu náhle zchladly. Přečetl první větu a nevěřil vlastním očím.

„Jen se do mě nezamiluj. Scházím se s ním kvůli penězům.“

Zamrkal. Přečetl si to znovu.

Pak pokračoval dál.

„Ten plešatý si myslí, že ho miluju. Je mi úplně ukradený. Hlavně když platí a vozí mě na výlety. Žít s ním rozhodně nehodlám.“

Dech se mu zrychlil.

Srdce mu prudce bušilo v hrudi.

Instinktivně si zakryl ústa rukou, jako by chtěl zastavit výkřik, který se mu dral ven.

„Ty jsi pro mě něco jiného. S tebou je zábava, ale peníze má on. Když jsem s ním, nepiš mi. A scházet se budeme jen tajně.“

Před očima se mu zatmělo.

Seděl nehybně a zíral na displej.

Najednou pochopil, že pro ni nikdy nebyl partnerem.

Byl jen peněženkou.

Jenže nejhorší nebylo ani to.

Nejhorší bylo, že jeho žena o všem věděla.

Pod fotografií byl krátký vzkaz.

Bez křiku.

Bez hysterie.

Bez výčitek.

Pouhá jedna věta:

„Už jsem všechno pochopila. A mimochodem — není to ona, kdo je s tebou. Jsi to ty, kdo je jen jedním z mnoha. Teď si sám rozhodni, kde budeš bydlet.“