Začátkem září jsme se sestrou jely k moři. Sezóna se chýlila ke konci, na pláži bylo méně lidí a všechno se zdálo klidné a trochu lenivé. Hned první večer jsme šly do malé kavárny u vody. Seděla jsem, sledovala západ slunce a cítila, jak ve mně konečně roste klid.

Sám ke mně přistoupil. Zeptal se, jestli je volná židle. Usmál se, jako bychom se znali už dlouho. Byl mladší než já a hned jsem to poznala. Ale v jeho pohledu nebyl žádný výsměch ani mírný zájem. Díval se na mě vážně, pozorně, jako bych pro něj byla na tomto místě nejdůležitější ženou. Začali jsme se bavit. Nejdřív o moři, pak o životě. Hned jsem mu řekla, kolik mi je let. Řekla jsem, že jsem vdaná a nemám co slibovat. Klidně přikývl a odpověděl, že si nepřeje nic víc než těchto pár dní. Žádnou budoucnost, žádné plány, žádné závazky.

S ním jsem se cítila jinak. S ním jsem nebyla unavená manželka, zvyklá snášet a mlčet. Byla jsem žena. Živá, krásná, žádoucí. Držel mě za ruku, jako by se bál ji pustit. Díval se na mě, jako bych byla nejmladší na pláži.

V noci jsme se procházeli po pláži, plavali v teplé vodě, smáli se bezdůvodně. Někdy jsme jen tiše seděli a dívali se na moře. Čas s ním uběhl tak rychle, že jsem si ani nevšimla, že nastal den odjezdu.

Nevyměňovali jsme si sliby. Nedělali jsme si plány. Byla jsem si jistá, že to všechno zůstane tam, u moře. Krátký románek, na který zapomenu, jakmile se vrátím domů ke svému normálnímu životu. Ani jsme si nevyměnili kontaktní informace ani osobní údaje.

Cesta zpět byla dlouhá. Už jsem ho v duchu vyháněla z hlavy a přesvědčovala se, že je to správná věc.

Ale nejhorší „překvapení“ mě čekalo doma 

Když jsem otevřela dveře bytu, na chodbě stály cizí pánské tenisky. Drahé, úhledně naskládané u zdi.

Z kuchyně se ozval hlas mé dcery:

„Mami, jsi doma? Chci, abys s někým přišla na řadu.“

Vešla jsem do pokoje a uviděla ho. Toho chlapa z pláže.

Stál vedle mé dcery.

„Tohle je můj snoubenec. Brzy se bereme. Jsi šťastná?“ řekla moje dcera s veselým úsměvem.

A v tu chvíli jsem si uvědomila, že prázdninové románky se někdy vrátí domů dříve, než na ně stačíte zapomenout.

A teď nevím, co mám dělat: říct dceři pravdu a zničit její štěstí spolu s rodinou, nebo mlčet a žít s touhle lží každý den a předstírat, že se nic nestalo.