ČÁST 2

Našla jsem v manželově telefonu zprávu: „Včerejší noc byla úžasná. Tvoje žena si ničeho nevšimla, že ne?“ Nic jsem neřekla… Jen jsem se usmála a čekala.

Bylo mi šestapadesát, když jsem poprvé začala přemýšlet, jestli mě můj manžel po jednatřiceti letech manželství ještě vůbec vnímá jako ženu.Robert byl vždycky velmi něžný a pozorný muž.

Když jsme byli mladší, stačilo, aby kolem mě prošel v kuchyni, a už mě chytil za ruku, zezadu mě objal nebo mě před spaním políbil a řekl:

„Pořád jsi ta stejná dívka, do které jsem se zamiloval.“

Jenže během posledních dvou let téměř všechna ta něha zmizela.

Zpočátku jsem tomu nepřikládala žádný význam.

Říkala jsem si, že je to věkem.

Už nám přece není pětadvacet.

Máme práci, jsme unavení, máme stres a každodenní starosti.

Postupně jsem si ale začala uvědomovat, že Robert není jen méně něžný.

On se mi vyhýbá.

Kdykoli jsem si šla dřív lehnout a zavolala na něj:

„Pojď dnes večer brzy do postele. Mohli bychom spolu chvíli pobýt.“

Odpověděl:

„Chci se jen dodívat na ten film.“

Když jsem přišla do obýváku a posadila se vedle něj, za pár minut vstal.

„Jdu si pro vodu.“

„Musím zkontrolovat e-mail.“

„Bolí mě záda. Myslím, že dnes přespím na gauči.“

Jednoho večera jsem se obzvlášť snažila.

Koupila jsem si novou noční košilku.

Upravila jsem si vlasy.

Dokonce jsem použila parfém, který na mně Robert miloval, když jsme byli mladší.

Když vešel do ložnice, podíval se na mě jen na několik vteřin.

Usmála jsem se.

„Děti už mají dávno vlastní domácnosti. Zítra je sobota. Nemáš žádný důvod jít dnes tak brzy spát.“

Ani se mi nepodíval do očí.

„Lindo, prosím tě. Dnes jsem opravdu vyčerpaný.“

Předstírala jsem, že mě to nezranilo.

Když se ale otočil zády ke mně, dlouho jsem ležela a dívala se na něj.

Byla to první noc, kdy jsem si dovolila pomyslet na slova, kterým jsem se tak dlouho snažila vyhýbat.

Možná už mě jednoduše nechce.

Následující týden jsem dokonce navrhla, abychom spolu strávili noc v hotelu.

„Jen jednu noc. Ty a já. Jako za starých časů.“

Robert se zasmál.

„V hotelu? V našem věku?“

Ta slova mi zůstala v hlavě.

V našem věku.

Od té chvíle jsem se začala pozorněji prohlížet v zrcadle.

Vrásky.

Moje postava.

Šedivé pramínky, které se mi objevovaly ve vlasech.

Stále jsem si opakovala, že je to všechno normální.

Hluboko uvnitř jsem se ale začínala sama za sebe stydět.

Někdy mě dokonce napadlo, že bych se měla úplně přestat snažit o jakoukoli blízkost.

A právě tehdy se Robert začal chovat ještě podivněji.

Začal nosit telefon všude s sebou.

Dokonce i do koupelny.

Dříve ho bezstarostně nechával ležet na stole, ale teď ho vždy pokládal displejem dolů.

Několikrát mu zazvonil telefon a on odešel telefonovat na balkon.

Kdykoli jsem se zeptala, kdo to byl, odpověď byla vždy stejná.

„Práce.“

Potom začal chodit domů pozdě.

Jednou v jedenáct.

Následující týden téměř o půlnoci.

„Měl jsem schůzku.“

Věřila jsem mu.

Nebo jsem tomu možná jen chtěla věřit.

Až do toho úterního večera.

Robert se sprchoval.

Já v kuchyni připravovala čaj.

Jeho telefon ležel na stole.

Najednou se rozsvítila obrazovka.

Neměla jsem v úmyslu se ho dotknout.

Pak jsem ale zahlédla zprávu.

Odesílatel byl uložený pouze pod jedním písmenem.

M.

A pod ním stálo:

„Včerejší noc byla úžasná. Tvoje žena si ničeho nevšimla, že ne?“

Ztuhla jsem.

Několik vteřin jsem měla pocit, že nemůžu dýchat.

Včerejší noc.

Robert se předešlého večera vrátil domů kolem půlnoci.

Tvrdil mi, že byl na pracovní schůzce.

A pak jsem si vzpomněla na slabou, neznámou vůni, která ulpěla na jeho košili.

Právě v tu chvíli se otevřely dveře koupelny.

Rychle jsem od telefonu odstoupila.

Robert vešel do kuchyně.

Podíval se na mě.

„Jsi v pořádku?“

Dodnes nevím, kde jsem v sobě našla sílu se usmát.

„Ano.“

Zvedl telefon.

Otevřel zprávu.

A já sledovala, jak se mu na zlomek vteřiny změnil výraz.

Rychle něco napsal.

Potom zprávu smazal.

A právě v tu chvíli jsem něco pochopila.

Už jsem se ho nechtěla na nic ptát.

Chtěla jsem sama zjistit pravdu.

O dva dny později si Robert oblékl jednu ze svých nejlepších košil.

Použil kolínskou, kterou už několik měsíců nenosil.

A také si mnohem déle než obvykle upravoval vlasy.

Stála jsem ve dveřích ložnice a pozorovala ho.

„Kam jdeš?“

Ani se neotočil.

„Mám schůzku s klientem.“

„Vrátíš se pozdě?“

„Pravděpodobně.“

Políbil mě na čelo a odešel.

Počkala jsem patnáct minut.

Potom jsem vzala klíčky od auta.

Když jeho vůz zastavil před hotelem v centru města, začaly se mi třást ruce.

Robert vystoupil.

Rozhlédl se kolem sebe.

Vytáhl z kapsy telefon.

A o několik vteřin později se poblíž hotelového vchodu objevila žena.

Dlouhé tmavé vlasy.

Červený kabát.

Zamířila přímo k mému manželovi.

A to, co Robert udělal vzápětí, mě přimělo ztuhnout v autě.

Pokračování najdete v prvním komentáři.

Pokud pokračování nevidíte, změňte nastavení komentářů z „Nejrelevantnější“ na „Všechny komentáře“.

ČÁST 2 – POKRAČOVÁNÍ

Žena zamířila přímo k Robertovi.

Usmál se.

Nebyl to zdvořilý úsměv, jaký věnoval sousedům nebo kolegům z práce.

Byl to opravdový úsměv.

Takový, jaký jsem na jeho tváři neviděla celé měsíce.

Potom ho objala.

Robert jí objetí opětoval.

Položil jí ruku na záda a ona se k němu naklonila tak blízko, že mu mohla něco pošeptat do ucha.

Zasmál se.

Cítila jsem, jako by se ve mně něco zhroutilo.

Téměř dva roky se mě můj manžel sotva dotkl.

A teď jsem seděla v autě a sledovala, jak objímá jinou ženu před hotelem.

Sáhla jsem po telefonu.

Ruce se mi třásly tak moc, že první fotografie byla rozmazaná.

Vyfotila jsem je znovu.

A potom ještě jednou.

Žena otevřela kabelku a něco Robertovi podala.

Malou černou krabičku.

Otevřel ji.

Ona se nadšeně usmála.

Neviděla jsem, co je uvnitř.

Ale ani jsem to nepotřebovala.

Alespoň jsem si to myslela.

Nastartovala jsem auto.

Už jsem byla rozhodnutá, že pojedu domů.

Sbalím si věci.

Nebudu křičet.

Nebudu prosit.

A rozhodně nebudu čekat na muže, který mě dva roky přesvědčoval, že pro něj nejsem přitažlivá, zatímco očividně neměl problém najít si touhu někde jinde.

Těsně předtím, než jsem odjela, jsem ale uviděla, jak Robert s tou ženou míří k hotelovému vchodu.

A z nějakého důvodu jsem se rozhodla je následovat.

Zaparkovala jsem o kus dál a vešla dovnitř jiným vchodem.

Věděla jsem, že je to směšné.

Dokonce ponižující.

Ale po jednatřiceti letech manželství jsem potřebovala přesně vědět, od čeho vlastně odcházím.

Robert a ta žena zmizeli na chodbě.

Držela jsem se dostatečně daleko, aby si mě nevšimli.

Pak jsem zaslechla její hlas.

„Všechno je nahoře připravené.“

Zvedl se mi žaludek.

Robert tiše odpověděl:

„Ona pořád nic netuší?“

Žena se zasmála.

„Vůbec nic. Včera večer jsi to málem pokazil, když ses tam zdržel tak dlouho.“

Zastavila jsem se.

Včerejší večer.

Ta zpráva.

Včerejší noc byla úžasná. Tvoje žena si ničeho nevšimla, že ne?

Přitiskla jsem se ke zdi.

Robert si povzdechl.

„Nesnáším, když jí musím lhát.“

Žena odpověděla:

„Tak tomu přestaň říkat lhaní. Chystáš své ženě překvapení k jednatřicátému výročí svatby.“

Zamrkala jsem.

Cože?

Několik vteřin jsem si opravdu myslela, že jsem se přeslechla.

Žena ale pokračovala:

„Hudebníci zkoušeli skoro do jedenácti. Večeře je připravená. Na obrazovkách už jsou její staré fotografie. A prsten dorazil dnes ráno.“

Prsten.

Ta černá krabička.

Najednou se mi podlomila kolena.

Robert otevřel dveře o kus dál na chodbě.

Úzkou škvírou jsem zahlédla část velkého soukromého sálu.

A pak jsem uviděla něco, kvůli čemu jsem si musela zakrýt ústa rukou.

Fotografie.

Desítky fotografií.

Já ve svých pětadvaceti.

Robert a já v den naší svatby.

Náš první byt.

Já, jak držím naši dceru jako miminko.

My čtyři na pláži.

Vánoční rána.

Narozeniny.

Jednatřicet let našeho života rozložených po celé místnosti.

Na jednom stole stála zarámovaná fotografie, kterou jsem neviděla už celé roky.

Robert a já před tím samým hotelem.

Na našich líbánkách.

Ustoupila jsem dřív, než si mě mohli všimnout.

Nevěděla jsem, jestli se mám smát, nebo plakat.

Žena v červeném kabátě nebyla jeho milenka.

Jmenovala se Megan.

Byla koordinátorkou hotelových akcí.

A ta „úžasná noc“ byla ve skutečnosti soukromou zkouškou překvapení k našemu výročí, které Robert plánoval už několik měsíců.

Místo úplné úlevy se mi ale okamžitě vynořila další otázka.

Pokud neměl žádnou jinou ženu…

proč se mi můj manžel už dva roky vyhýbal?

Proč se ke mně v posteli otáčel zády?

Proč spal na gauči?

Proč mu bylo nepříjemné pokaždé, když jsem se k němu pokusila přiblížit?

Toho večera jsem na něj čekala doma.

Robert dorazil krátce po desáté.

Když vešel do kuchyně, seděla jsem u stolu.

Nervózně se usmál.

„Ty ještě nespíš?“

„Ne.“

„Je všechno v pořádku?“

Dlouhou chvíli jsem se na něj dívala.

Pak jsem řekla:

„Sledovala jsem tě.“

Zbledl.

„Lindo…“

„Viděla jsem ten hotel. Viděla jsem Megan. A viděla jsem tu místnost.“

Robert zavřel oči.

Na okamžik vypadal skoro zklamaně.

„To jsi měla vidět až v sobotu.“

„Já vím.“

Vstala jsem.

„Ale je tu ještě něco, co potřebuji vědět.“

Podíval se na mě.

Hlas se mi začal třást.

„Jestli mě nepodvádíš… proč už mě dva roky nechceš?“

Nastalo ticho.

Robert sklopil oči k podlaze.

A nějakým způsobem mě to ticho vyděsilo víc než celý ten hotel.

Nakonec vytáhl židli a posadil se.

„Je něco, co jsem ti měl říct už dávno.“

Ani jsem se nepohnula.

„Před několika lety,“ pokračoval, „se u mě objevil zdravotní problém.“

Jen těžko ze sebe dostával další slova.

„Ovlivnilo to… intimní stránku našeho manželství.“

Najednou mi všechno začalo dávat smysl.

Všechny ty výmluvy.

To, jak se ke mně otáčel zády.

Noci strávené na gauči.

Robert si nervózně třel ruce.

„Poprvé jsem si myslel, že je to jen dočasné. Jenže se to opakovalo. A místo toho, abych ti to řekl, začal jsem se stydět.“

„Styděl ses přede mnou?“

„Ne.“

Rychle zvedl hlavu.

„Styděl jsem se sám za sebe.“

Oči se mu zalily slzami.

„Bál jsem se, že se na mě začneš dívat jinak.“

Zírala jsem na něj.

„Dva roky, Roberte, jsem si myslela, že se na mě jinak díváš ty.“

Neodpověděl.

„Kupovala jsem si nové oblečení kvůli tobě.“

Jeho výraz se změnil.

„Změnila jsem si účes.“

„Lindo…“

„Stála jsem nahá před zrcadlem a přemýšlela, která část mého těla už je pro vlastního manžela příliš stará.“

Jeho tvář se zkřivila bolestí.

„Bože můj.“

„Myslela jsem si, že se mě nedotýkáš, protože už mě nechceš.“

Robert vstal a vykročil ke mně, ale zastavil se několik kroků ode mě.

„Chtěl jsem tě po celou tu dobu.“

„Tak proč jsi mi nic neřekl?“

„Protože pokaždé, když ses ke mně přiblížila, měl jsem strach, že tě zklamu.“

Ta věta ve mně něco otevřela.

Nebyl to vztek.

Bylo to něco mnohem smutnějšího.

Rozplakala jsem se.

Robert také.

„Dva roky,“ zašeptala jsem, „jsem si myslela, že ve mně vidíš starou ženu.“

Zavrtěl hlavou.

„Ne. Dva roky jsem se bál, že ty ve mně uvidíš starého muže.“

Chvíli jsme oba mlčeli.

Potom jsem se začala přes slzy smát.

Robert na mě nechápavě hleděl.

„Co je?“

Otřela jsem si oči.

„Ty hlupáku.“

Na jeho tváři se objevil slabý úsměv.

„Já vím.“

„Jednatřicet let jsme spolu, a ty si pořád myslíš, že přede mnou musíš takové věci tajit?“

„Styděl jsem se.“

„No, já strávila dva roky tím, že jsem obviňovala svá stehna, vrásky, břicho a gravitaci.“

To ho skutečně rozesmálo.

A zvláštním způsobem mě jeho smích rozesmál ještě víc.

V sobotu večer jsme přesto do hotelu vyrazili.

Překvapení už bylo prozrazené, ale předstírala jsem, že o polovině Robertových příprav vůbec nic nevím.

Byly tam naše děti.

Staří přátelé.

Začala hrát stejná píseň, na kterou jsme tančili v den naší svatby.

A uvnitř malé černé krabičky nebyl žádný tajný dárek pro jinou ženu.

Byl tam nový snubní prsten pro mě.

Robert do něj nechal vyrýt tři slova:

Stále si vybírám tebe.

Tu noc jsme se vrátili domů společně.

Nic se zázračně nestalo dokonalým.

Najednou nám znovu nebylo pětadvacet.

Ale poprvé za téměř dva roky se Robert ode mě neodvrátil.

Ve tmě natáhl ruku a vzal mě za dlaň.

A začali jsme si povídat.

Opravdu si povídat.

O strachu.

O stárnutí.

O touze.

O studu.

A o všech těch věcech, o kterých spolu manželé někdy přestanou mluvit, protože předpokládají, že po třiceti letech společného života už ten druhý všechno ví.

Bylo mi šestapadesát, když jsem pochopila něco, co bych si přála vědět mnohem dřív.

Někdy není za rozpadem intimity jiná žena.

Není to věk.

A není to ani měnící se tělo.

Někdy jsou to jen dva lidé, kteří se stále milují, ale příliš se bojí říct si navzájem pravdu.

Tu noc jsme se s Robertem nestali znovu mladými.

Znovu jsme se stali manželi.