Byla sama, bez dětí, ale s velkým srdcem. Jmenovala se Marie a pracovala jako zdravotní sestra. Jednoho dne se rozhodla udělat krok, který jí navždy změnil život – adoptovala šestiletého chlapce z dětského domova. Jmenoval se Tomáš. Byl tichý, uzavřený a nedůvěřivý. Nikdy nepoznal opravdový domov.

Začátky nebyly snadné. Tomáš se bál, nechtěl se vázat, nedokázal říct „mami“. Ale Marie měla trpělivost. Každý večer mu četla pohádky, objímala ho, když měl noční můry, a opakovala mu, že patří k sobě. Roky plynuly. Z chlapce vyrostl muž. Vystudoval medicínu a stal se chirurgem. Marie byla na něj nesmírně hrdá, ale nikdy nic nečekala na oplátku.

A pak přišel den, kdy všechno změnil on.

Bylo jí už přes sedmdesát, zdraví jí sláblo. Tomáš jednoho dne přišel a oznámil jí, že koupil dům – ne pro sebe, ale pro ni. Se zahradou, o které vždy snila, s pokojem plným knih a s pracovnou, kam jí přenesl její starý psací stroj. „Celý život jsi mi dávala lásku, když jsem ji nejvíc potřeboval. Teď je řada na mně,“ řekl jí tiše.

Marie plakala. Ne kvůli domu, ale protože pochopila, že její láska nezmizela – vrátila se zpět, větší, než kdy doufala.