Když se však vrátil domů a otevřel dveře, smích mu náhle ztuhl na rtech.

V předsíni stála jeho žena. Nedělala scény. Nepoložila mu žádné otázky. Jen tam stála tiše, v rukou držela hrnek čaje… a na tváři měla úsměv. Ale ne ten obyčejný, milý. Byl to úsměv klidný, až znepokojivě klidný, skoro jako by už všechno věděla.

Muž vkročil dovnitř. Vzduch v bytě byl těžký, atmosféra zvláštně napjatá. Jeho srdce začalo bít rychleji, jako by tělo tušilo něco, co mysl ještě odmítala přijmout.

A právě v ten moment vstoupil do čistého údivu.