V malé indické vesnici, obklopené džunglí a rýžovými poli, stál opuštěný starý studniční otvor. Zarostlý mechem, zčásti zakrytý větvemi, byl pro většinu obyvatel jen nebezpečnou připomínkou minulosti. Až do dne, kdy se ozval zoufalý štěkot.

Dva malí psi, sotva pár týdnů staří, spadli do jámy hluboké přes tři metry. Vesničané se seběhli, když slyšeli jejich nářek. Když se však jeden muž podíval dolů a rozšířily se mu oči hrůzou, zavolal:
— Nejen štěňata… je tam i kobra!

Na dně jámy, stočená v těsném kruhu, ležela velká indická kobra – smrtelně jedovatý had, obávaný v celé oblasti. Štěňata seděla jen pár centimetrů od ní.

Všichni okamžitě čekali nejhorší. Děti začaly plakat, ženy se modlily. Nikdo se neodvážil slézt dolů. Ale čas plynul… a nic se nedělo.

Minuty se změnily v hodiny. Had nezaútočil. Naopak – zdálo se, že chrání štěňata, drží je dál od nebezpečných stěn jámy, které hrozily zřícením. Kobra klidně ležela, ani jednou nezasyčela.

Přivolaní záchranáři použili malou kameru. To, co uviděli, nemohli uvěřit: žádná agrese, žádný útok. Naopak – situace vypadala téměř poklidně. Had i psi jako by sdíleli podivné ticho, němou dohodu.

Záchranářům se nakonec podařilo štěňata bezpečně vytáhnout. Kobru odborně odchytili a vypustili do volné přírody — bez jediného zranění, bez jediné kapky krve.

---

Příběh se rychle rozšířil po celé oblasti a brzy i po internetu. Mnozí ho označili za zázrak, jiní za lekci od přírody.

Ten den si všichni zapamatovali jedno:
Někdy je nebezpečí jen předsudek. A i ten nejnebezpečnější tvor může projevit soucit.