Byl poslední den školy. Vzduch ve třídě byl plný očekávání, smíchu a neklidu. Deváťáci se loučili s učitelkou Janou, která je učila češtinu od šesté třídy. Každý žák jí přinesl malý dárek — květiny, čokoládu, hrníček s nápisem „Nejlepší učitelka“…

A pak přišel na řadu Petr. Tichý, nenápadný kluk ze zadní lavice, kterého si většina spolužáků moc nevšímala. Nezvedal ruku, málo mluvil, ale nikdy nebyl problémový. Jen… jiný.

Držel v ruce malou krabičku zabalenou v obyčejném bílém papíře. Když ji položil na stůl před učitelku, ve třídě se někdo uchechtl.

— Co to je, Petře? — usmála se Jana. — Nemusela jsi nic nosit.

— Chtěl jsem… — odpověděl potichu. — Vy jste… hodně pro mě znamenala.

V tu chvíli se ze zadní lavice ozval potlačený smích. Někdo zašeptal „zamilovanej šprt“. Třída se rozesmála.

Ale když učitelka krabičku otevřela… smích ustal.

Uvnitř byl ručně vyrobený náramek z tenkých provázků a korálků. Vedle něj byl složený list papíru. Učitelka ho pomalu rozložila a začala číst nahlas:

„Paní učitelko, děkuji, že jste mě nikdy nezesměšnila, i když jsem koktal. Děkuji, že jste mě jednou nechala po škole jen proto, abyste mi mohla v klidu vysvětlit, že chyba v diktátu není konec světa. Děkuji, že jste si všimla, že jsem smutný, když si toho nevšiml nikdo jiný.“

Ticho. Nikdo se ani nepohnul.

Učitelce se zaleskly oči.

— Petře… děkuji ti, — zašeptala a objala ho.

Ten den si třída poprvé uvědomila, že někdy největší dárek není ten nejdražší. Ale ten nejupřímnější.