Bylo podmračené ráno. Mraky visely nízko a ve vzduchu bylo těžko — ne kvůli počasí, ale kvůli smutku, který visel nad celou vesnicí. Dnes pohřbívali Annu, teprve desetiletou dívku, která zahynula při nehodě, když šla ze školy. A s ní se loučila celá komunita.
Na pohřeb přišlo mnoho lidí, ale jedna postava přitahovala pohledy všech. Německý ovčák jménem Max — věrný pes, který Annu doprovázel všude. Byl s ní odmalička, chránil ji, hrál si s ní, spal u její postele. Od její smrti neštěkal, nežral, jen ležel u dveří jejího pokoje.
Rodiče dovolili vzít ho s sebou na pohřeb. Nikdo netušil, jak se zachová.
Jakmile rakev dorazila, Max se pomalu přiblížil, bez štěkotu, bez zaváhání. Lehl si těsně k rakvi, přitiskl se k ní bokem, jako by chtěl ještě naposledy hlídat svou malou paničku.
Když chtěli rakev spustit do hrobu, Max neodešel. Zůstal u ní, tiskl se k ní pevněji. Jeden z příbuzných ho chtěl jemně odtáhnout, ale najednou z Maxova podbřišku vypadla malá, ožvýkaná hračka.
Byl to plyšový medvídek. Ten samý, se kterým si Anna hrála každou noc.
Max ho přinesl a schoval pod sebe. Nechtěl se s ním rozloučit. Chtěl ho dát Anně. Do hrobu. Aby nebyla sama. Aby věděla, že na ni nezapomene.
V tu chvíli všichni ztichli. Ani slzy nepadaly. Jen naprosté ticho, které bolelo víc než pláč.
Na náhrobek později přidali druhý řádek:
„Zde odpočívá Anna. A její nejvěrnější přítel, který nikdy neodešel.“