Bylo brzké letní ráno, mlha se ještě válela nad loukami a vesnice spala. Starý pan Vojtěch, důchodce a bývalý lesník, se jako každý den vydal na procházku ke staré polní cestě za chalupou. V ruce termoska s čajem, v očích klid.
Už z dálky si všiml malého tmavého stínu u kraje cesty. Nejspíš list… nebo kámen? Ale jak se přiblížil, zpomalil. Ne, to nebyl kámen.
Na zemi ležela malá vlaštovka. Těžce dýchala, křídlo měla divně ohnuté. Zřejmě narazila do projíždějícího auta nebo spadla z výšky. Ale co bylo zvláštní — hned vedle ní seděla druhá vlaštovka, živá, zdravá… a ani se nepohnula, když se Vojtěch přiblížil.
Pozorovala ho, ale neutíkala. Seděla těsně u zraněné, sem tam ji lehce zobla do hlavy nebo jí upravila peří. Strážkyně. Přítelkyně. Možná i partnerka.
Vojtěch zatajil dech. Pomalu si klekl a natáhl ruce, aby zraněné ptáče opatrně zvedl. A právě v tu chvíli se stalo něco nečekaného.
Ta zdravá vlaštovka se mu postavila do cesty. Neútočila, neletěla pryč — jen roztáhla křídla, aby bránila druhou. A pak, jako by pochopila, že tenhle člověk neublíží, ustoupila a jemně zobákem postrčila zraněnou směrem k němu.
Vojtěch si ptáčka vzal domů. Vyrobil krabici vystlanou senem, dával mu kapky vody, trochu rozmačkaného ovoce. Každý den ho chodila navštěvovat ta druhá vlaštovka, sedávala na střeše nebo na větvi a tiše pozorovala okno.
Po dvanácti dnech křídlo zesílilo. Vojtěch otevřel okno… a vlaštovka vzlétla.
Ale ne sama. Její druh ji čekal. Vzlétli spolu. V tichu, v lehkosti. Jako kdyby nikdy nepatřili jinam.
Od té doby pan Vojtěch vždy na jaře nechává okno pootevřené. A když někdo řekne, že zvířata necítí oddanost, jen se usměje a podívá se k nebi.